Křížem krážem střední Amerikou: Výlet do Santiago de Atitlán

Přidat popisek

Konečně jsem se dobře vyspala. A konečně bzlo pěkné počasí. Tušila jsem, že tu bude asi chladněji, tak jsem se vybavila mikinou (na slunci to ale paří). Jako první jsme zamířila tím labyrintem ulic do centra kolem doku do Panajachel, abych někde něco posnídala. Jídlo je tu levné. Nasnídala jsem se za 23 Q v malém bistru zřejmě vedeném Kubáncem (vevnitř byla vyvešená kubánská vlajka). Pak jsem se vydala ulicemi na objevnou cestu. V několika agenturách jsem se poptala na ceny treků a cenu dopravy do Chichicastenango, kam se chci vydat ve čtvrtek na tradiční trh, který je prý největší v Guatemale.
Došla jsem k bílému kostelíku. V ulicích kolem něj se konal malý trh. Místní mayské ženy tam nabízely především ovoce a zeleninu. Také ryby, kuřata a nějaké oděvy.

Neuvěřitelné, jak místní ženy přenášejí svoje výrobky. U ní jsem koupila vda domácí banánovo-čokoládové chleby

Během objevné cesty jsem narazila i na Art Cafe Colibri, o kterém jsem se dočetla na Hedváné stezce (www.colibrisanpedro.com). Tam si můžu namalovat hrníček a přizpět tak na studium místním dětem. S majitelem Domingem jsem se dohodla, že se stavím odpoledne, až se vrátím z výletu do Santiaga de Atitlán.
Cesta člunem do Santiaga de Atitlán mě vyšla na 35 Q. Jen tam bych zaplatila 20 Q. Ale myslím si, že kdybych byla místní zaplatila bych méně.
Santiago de Atitlán je největším městem na březích jezera a typická je hlavní ulice lemovaná stánky s uměleckými předměty a suvenýry. Odmítla jsem nabídku místního taxikáře, že mě odveze k pěti největším zajímavostem a vydala se po svých objevovat město. Po chvíli jsem došla k bílému kostelu ze 16. století (tam mi také nabízel odvoz), který v letech 1980 - 1990 sloužil jako azyl. V té době zasáhla město tvrdě občanská válka, která probíhala v Guatemale třicet let.
Okolo náměstí pod kostelem probíhal trh a chaoy na ulicích lemovanách mayskými stánky mezi nimiž se snažily projet taxi tuk-tuky a auta. Našla jsem internet cafe a konečně doplnila tento blog.

Panorama sopky San Pedro, městečka a jezero

Stánky v Santiago de Atitlan

Před tím, než jsem se vydala na zpáteční cestu jsem ještě navštívila muzeum odívání, kde byl vystaven příklad tradičních oděvů místních atitlánských Mayů. Ostatně na ulici snad všichni místní chodí v těch svých ručně tkaných, všemi barvami hrajících oděvech.
O půl čtvrté jsem sedla na člun a vrátila se zpět do San Pedro. V agentuře Big Foot jsem si koupila na další den výlet za výhodem slunce na vrchol hory La Nariz del Indio (Indiánův Nos) a jak jsem ráno slíbila, zašla jsem si namalovat hrníček do Art Cafe Colibri. Za 16 Q jsem se umělecky vyřádila a ještě tím přispěla na studium místním dětem. Je to příjemné, klidné místo a v nabídce skrmného menu má i české palačinky (Domingova přítelkyně je Češka). Tak snad příště zajdu ochutnat.