Salvadorské "pompeje" Joya de Cerén a zastávka u jezera Coatepeque

 Dneska tu byl pořádný pařák. A to i v noci. Kolem osmé jsem vyrazila k tržnici, odkud vyjíždějí téměř všechny  autobusy a hledala linku 201, která míří do San Salvadoru. Bylo mi ale řečeno, že tento autobus vyjíždí z terminálu za městem. Takže jsem si stoupla k hlavnímu tahu a hledala, kterým busem bych se tam dostala. Nakonec kolem projížděl jeden z autobusů 201, který mířil na konečnou právě na terminál. Řidič mě naštěstí vzal. Na terminálu jsem přesedla do přistaveného autobusu a nahlásila řidiči jako cíl mé cesty výpadovku na Opico, kde jsem měla přesednout do autobusu 108 mířícího k Joya de Cerén. To byl můj plán pro dopoledne.

 Na výpadovce jsem našla odjezdové místo a místo do autobusu nasedla na korbu jedné z těch místních dodávek, které slouží jako transport.
K Joya de Ceren jsem se dostala kolem jedenácté. To ranní hledání autobusu mě trochu zdrželo.
Vstupné do archeologického parku jsou 3 dolary.
Joya de Ceren jsou takové malé salovadorské Pompeje. Někdy kolem roku 650 n.l. explodovala nedaleká sopka Loma Caldera a žhavý popel zasypal mayskou vesnici až do výšky 6m.
V roce 1976 bylo místo náhodou objeveno a začaly dokrývací práce. Od roku 1993 patří Joya de Ceren na seznam UNESCO.

V areálu je jednak muzeum s nalezenou keramikou a fotkami ukazujícími archeologické práce, a jednak samotné pozůstatky vesnice.
Po poledni jsem odchytila bus 108 zpět k dálnici, kde jsem přesedla na 201 a nechala se dovézt k mostu v El Congu. V plánu jsem měla návštěvu jezera Coatepeque. Autobusy 220 a 242 odjížděly z centra co chvíli. Čidiči jsem nahlísila jen cestu k jezeru s tím, že vysednu, až se mi to bude líbit. Projeli jsme kolem vyhlídky na celé jezero, kterou lemovalo několik restaurací a zamířili dolů. Jenže téměř celý břeh jezera byly soukromé pozemky a přístup k vodě bránily zdi. Na několika místech byly restaurace nabízející jídlo za evropské ceny.

 Břeh jezera vůbec nelákal k okoupání, tak jsem si stoupla k silnici a počkala na zpáteční autobus. Vysedla jsem na vyhlídce, sedla do jedné z restaurací, objednala si smoothie a byla nucena poslouchat příšený zpěv kapely o jedné osobě.
Ve tři čtvrtě na tři jsem nasedla na přijíýdějící 242  a nechala se dovézt do El Conga, kde jsem přesedla na 220 mířčící do Santa Any.
Popravdě, čekala jsem od jezera trochu více. v mém původním plánu bylo strávit u jezera den. Možná by to na pritějším břehu bylo lepší...a možná ne. Takže výlet na otočku bohatě stačil.
Zpět v Santa Aně jsem zašla na náměstí do supermarketu, který byl jediný ještě otevřený (do 17.). V neděli tu bylo mrtvo.

 A co budu dělat zítra záleží na stavu mé surfařské odřeniny na noze. Na výstup na sopku to ale asi nevidím.