Výlet do Jinotega a odpolední návštěva cizineckého hřbitova v Matagalpě

Tak po téměř dvou týdnech dobrovolnického sezení na recepci v Hostelu Don Popo jsem si konečně vymohla volno. Včera večer jsem se byla podívat na místní rodeo, které se tu teď o víkendu koná a dnes jsem se vypravila autobusem do Jinotegy. Jinotega je malé město cca 30 km severně od Matagalpy. Autobusy tam jezdí co půl hodiny, ale jízda tam trvá hodinu a půl. Přesto se člověk nenudí. Kopcovitá krajina, kterou jsme projížděli, je moc pěkná. Jintega se nachází tisíci metrech nad mořem a prý je tam chladno, tak jsem si kromě dlouhých kalhot vzala do batohu i mikinu. Nakonec jsem se pěkně pekla i v krátkém tričku.
Jinotega není nějak extra zajímavá. Najde se tam pár pěkných míst, jako třeba katedrála a náměstí před ní, které je vyvedené v barvách. Pro turisty je ale hlavním lákadlem výšlap na Cerro La Cruz (nebo taky Peňa de Cruz, který je západně nad městem. Cesta tam vede od hřbitova. Najít hřbitov nebyl problém. Hřbitov tu hraje všemi barvami. Na internetu je cesta nahoru na vyhlídku popisována jako ne příliš náročná. To asi bylo před tím, než ji vydláždily a vybudovali nevím kolik set schodů. Zaručeně se během výstupu pěkně zapotíte a zadýcháte. Kříž na vrcholu nechal vybudovat bisku v roce 1752, aby ochránil město před zlými duchy cizích náboženství.
Protože moje zkušenost s výstupem na kopce s kříži nejsou nejlepší co se jejich bezpečnostní situace týká, nemohla jsem se po celou tu náročnou cestu nahoru zbavit nepříjemného pocitu. A to i přesto, že nikde nebylo napsáno nějaké varování před možnými krádežemi. Po cestě jsem občas potkala nějaké lidi. Na vrcholu jsem ale byla sama. tedy kromě dělníků stavících rozhlednu. Výhled na okolní krajinu byl fantastický a stál za tu námahu. Jinotega je v údolí obklopená kopci. V dálce bylo vidět jezero Apanas. Za chvíli dorazila skupinka mladých s magneťákem a klid byl ten tam. Chvíli jsem se kochala a pak zamířila dolů. Předešla jsem dělníky, kteří právě skončili svoji šichtu (chudáci, štrachat se nahoru každý den by se mi nechtělo) a rychle sestoupila do města, kde jsem poobědvala, doplnila cukry ledovým čajem a po krátké procházce ulicemi (nohy se trochu ještě třásly z toho sestupu) jsem zamířila na zpáteční autobus. Ve zbytku odpoledne jsem chtěla v Matagalpě najít cizinecký hřbitov, kde byli pohřbíváni cizinci, kteří byli jiného než křesťanského vyznání. To se týkalo i německých imigrantů, kteří do oblasti přišli v polovině 19. století a začali tu pěstovat kávu.
Najít hřbitov nebyl problém. Stojí v jižní části města naproti městskému hřbitovu pro místní. Hlídač hřbitova mě vpustil dovnitř a já si mohla prohlídnout těch několik zachovalých náhrobků. Některé hroby byly poničeny, ale pár zajímavých náhrobků z 19. století a počátku 20. století tu je. Jako například náhrobky svobodných zednářů.
Prošla jsem si i městský hřbitov. I tady byly mnohé náhrobky v barevném vyvedení.
Po cestě zpět na hostal se ozvalo tělo žádající vitamíny a cukry, takže jsem nakoupila nějaké ovoce a potraviny na další den. myslím, že dnes budu spát jako zabitá a zítra mě budou bolet některé partie těla. Sice se snažím denně trochu cvičit (v hostelu jsou dva posilovací stroje), ale pohyb mi chybí. Ještě jeden týden a pak se přesouvám na jih do Masaya. tak doufám, že se stihnu podívat ještě do nějakých okolních vesnic.

 

 

 

 

Výlet do Selva Negra

Ráno u snídaně jsem se dohodla s Kanaďankou Carrie, že se spolu zajedeme podívat do Selva Negra, což je malá osada cca 12 km severně od Matagalpy. Je to místo, kde se pěstuje káva a kde již několik let existuje hotel vytvořený z původní měmecké osady. To sem pčišli první Němci - Luis Elzer se svou ženou a začali pěstovat kávu.
Autobusem směrem na Jinotega to trvalo zhruba půl hodiny a stálo 15 cordoba. U cesty k rezervaci stál tank, zřejmě pozůstatek z občanské války v 80.letech. Vstupné do areálu hotelu a restaurace je 50 cordoba. Nachází se v nadmořské výšce nad 1000 metrů a bylo tam chladněji. Vzduch voněl po jehličí, až jsem si připadala jako v českém lese. K tomu ta německá architektura domků a chatek. Vše bylo provázané s přírodou. Spousta zeleně a poklidná atmosféra. Moc pěkný je kamenný kostelík, jehož střecha je porostlá vegetací. Odtamtud vedlo několik lesních stezek, tak jsme se s Carrie po jedné vydaly. A jak jsme stoupaly, byla cesta čím dál bahnitější. Kolem půl jedné jsme se rozhodly se vrátit tou samou cestou, protože jsme nevěděly, jak dlouhý bude ten okruh a jestli vede zpět k hotelovému areálu. Autobusy nazpět jezdí co 15 minut. Do města jsme se vrátily po druhé a zamířily na hostal. Protože jsme byly hladné, koupili jsme si u stánku u terminálu plněnou bramboru. Moc dobrá.
V ulicích již bylo živo. Dnes totiž probíhalo 152.výročí založení Matagalpy a na programu byla přehlídka drezury koní. Hlavní ulice byly obsypané lidmi, stánky s občerstvením a z reproduktorů na několika pódiích duněla hudba. Hlasitost překračovala povolený limit. Koňáci snad přijeli z celé Nicaraguy. Chvíli jsem pozorovala dění a pak se vydala na hostal si odpočinout. Další den jsem měla začít pracovat.

Přejezd do Matagalpy

Včera se mi ozvali z hostalu Don Popo v Matagalpě, že bych tam mohla být jako dobrovolnice. Je to jeden z těch pro mě lepších hostalů, kde je i TV, DVD, biliard a dokonce i nějaká ta posilovací mašinka. Vypadalo to na fotkách pěkně. Navíc se snídaní. Tak jsem se nerozmýšlela a rozhodla se do Matagalpy přesunout. Navíc odtamtud budu moct podnikat výlety do okolí. A ještě k tomu by tam mohlo být příjemnější podnebí než v Leonu, kde je všechno vyprahlé.
Takže jsem ráno po snídani vyrazila na terminál a odtamtud autobusem do San Isidro, které je vzdálené nějakých 100 km. Cena 45 cordoba. Ještě před San Isidrem jsem vysedla u křižovatky silnic spojujících Esteli - San Isidro a Matagalpu, stoupla si k silnici a počkala na další bus do Matagalpy. Samozřejmě byl narvaný, ale už mi zbývala jen hodina cesty. Dnes se také poprvé za poslední měsíc přihnal déšť a následoval mě až do Matagalpy.
Město leží v horách a je tam o poznání chladněji. Deštivo bylo prakticky po celý zbytek dne.
S bágly jsem vyrazila z terminálu přes město najít katedrálu, blízko níž měl být hostel. V městě, které není na rovince nebylo zas tak snadné ji najít, protože nebyla tím nejdůležitěším a nevyšším bodem města, ale díky místním jsem ji našla a i hostal.
Přivítal mě Rodolfo, který hostel vlastní, ubytoval mě v jednom z dormitorií a navrhl mi, že se mám během víkendu trochu seznámit s okolím. Moje dobrovolnická práce měla spočívat v komunikaci s klienty v angličtině, kterou Rodolfo moc nevládne. Měla jsem se proto seznámit s hlavními atrakcemi, abych pak byla schopná jim poradit. Hostel se mi líbí. Je tu klid a nebudu se nudit. A hlavně se tu neupeču. Jedinou nevýhodou hostelu je, že v dormitoriích neteče teplá voda, takže mě čeká otužování. Hostal je nový a právě dokončili rekonstrukci a doufají, že sem zamíří více hostů.
Odpoledne se v ulicích konal karneval. Zajímavostí bylo, že skupinka mladých pod vedením jednoho dospělého, kteří zajišťovali pořádek, byli oblečení do německých fašistických uniforem. Nějak jsem se zapomněla zeptat, co to má znamenat. Zřejmě součást karnevalu. Moc vtipné mi to ale nepřišlo, protože se všichni tvářili smrtelně vážně a důležitě.
Matagalpa má ale s Německem jednu věc společnou. V druhé polovině 19. století se do hor na sever od města přistěhovalo několik německých rodin, které původně mířily do Californie za zlatem. Nakonec ale zůstaly tady a začaly pěstovat kávu. Díky německým imigrantům patří Nikaragua k jedněm ze zemí kultivujícím kafe.  Paradoxně za druhé světové války byla tahle komunita perzekvována a deportována do vězení v USA.

Za ruinami starého Leonu do Puerto Momotombo

Město Leon, ve kterém se tyto dny nacházím není původním Leonem. Ten byl v roce 1524 postaven o třicet kilometrů východněji na březích jezera Xolotlán. Nad jezerem se tyčí skoro perfektní kužel sopky Momotombo, která stála za zkázou tohot Španěly vybudovaného města. Nejdříve bylo poničeno zemětřesením a v roce 1610 pak zasypáno popelem po explozi Momotomba. V roce1967 byly objeveny ruiny města a začaly vykopávky. Od roku 2000 je Leon Viejo na seznamu UNESCO.
Včera jsem se rozhodla ještě jeden den zůstat a zajet si do Puerto Momotombo, kde se ruiny nacházejí. I když jsem se dočetla, že se za focení připlácí dva dolary, vydala jsem se tam i kvůli pohledu na sopku. Nakonec jsem se placení za focení vyhnula, protože neměli drobné na vrácení. A cena za použití foťáku je 25 cordoba. Vstupné pro cizince 2 US (50 cordoba).

Laguna a sopka

Ráno jsem se tedy po probuzení a snídani vydala opět MHD dodávkou na terminál a tam nasedla na autobus do La Paz Centro. Cesta tam trvala více než hodinu a přijde na 17 cordoba. Na konečné jsem přesedla do mikrobusu do Puerto Momotombo. Dalších cca 40 minut a 13 cordoba (1US= 25 cordoba). Místní mě nasměrovali k ruinám. Lidé jsou tu v Nicarague opravdu milí.
Slunce pralo a brzy jsem měla chodidla od prachu. Cesty tu nejsou zpěvněné.
Areál archeologického naleziště si lze prohlédnout zhruba za hodinu. Z bývalého opevnění, což jen takový kopec, je pěkný výhled na okolní sopky. K dispozici jsou průvodci, ale tentokrát jsem se rozhodla ušetřit a vystačit si s informacemi z letáku, který jsem dostala u pokladny.

Leon Viejo

Po prohlídce jsem se vydala směr břeh jezera.  Odtud  byl výhled na sopku ještě impozantnější. A protože jsem od lehké snídaně nic nejedla, sedla jsem si do restaurace u nábřeží a objednala si ne zrovna nejlevnější oběd. Ve vesnici ale nebylo moc možností, kde se najíst.
Po druhé jsem nasedla na autobus a vydala se na zdlouhavou zpáteční cestu do Leonu. To horko je fakt ubíjející. Zítra se ale přesouvám do Matagalpa, tak doufám, že tam bude příjemněji. Hlavně jsem asi objevila místo, kde budu moct ty tři týdny pobýt jako dobrovolnice a ušetřit peníze.

Na otočku k vřídlům San Jacinto a odpolední zasvěcení do nikaragujské revoluční historie

Včera jsem se s italskými spolubydlícími domluvila na dnešní společné návštěvě bahenních vřídel v San Jacinto. Ta se nacházejí jen asi 20 km východně od Leonu.
Takže po snídani jsme se vydali městskou mhd na terminál autobusů, kde jsme nasedli na bus směrem na San Ignacio, ale vysedli po zhruba půl hodině jízdy v malé vesnici obklopené z jedné strany sopkou Santa Clara. Za ní se v dáli zdvíhá další sopka Telica, na kterou se pořádají dvoudenní tour.
Bylo horko a okolní krajina byla vyprahlá stejně jako okolo Leonu. I kdyby to bylo možné, do termílních lázní bych se za těchto klimatických podmínek nenaložila.
Bahenní vřídla v San Jacinto ale slouží jen na obdivování. Bahno doslova bublá a horké páry nasycené sirnatými výpary vycházejí ze země. V průvodci doporučovali najmout si jedno z dětí, které tu nabízejí svoje průvodcovské služby, protože cesta mezi jednotlivými vřídly není značená a abychom nezahučeli do horkého bláta. Po pravdě řečeno, průvodce nakonec nebyl potřeba, jednotlivá vřídla jsou obehnána páskou.
Vstupné pro cizince k vřídlům jsou 2 dolary (50 cordoba) a pro místní jen 5 cordoba! Každopádně je to zajímavý přírodní úkaz. Jen je škoda, že ve vesnici jinak není co dělat. Tak to byla taková návštěva na otočku. Po půl hodin obdivování a focení si vřídel jsme opět stoupli na zastávku a čekali na příjezd nepřeplněného autobusu.
Zpět v Leonu mě Francisco s Carolinou zavedli do restaurace, kam chodí jen místí a kde jsou také levnější ceny. Tam jsme poobědvali a já se pak rozloučila a vydala se k městskému divadlu, které ale nebylo možné si prohlédnout zevnitř. Tak jsem zamířila na hlavní náměstí s katedrálou a odhodlala se k návštěvě muzea revoluce. Budova z venčínevypadá moc přívětivě. Fasádu zdobí protiamerické nápisy. Vstupné ale bylo kapitalisticky 2 dolary. Dostala jsem přiděleného průvodce Marcela, který patří k přeživším partizánům sandinistické revoluce, a z kterého trochu táhl rum. Okamžitě mě s vervou začal zasvěcovat do historie sandinistického hnutí a občanských válek v 70. a 80. letech. Na nádvoří budovy muzea, která bývala kdysi i věznicí a mučírnou sedělo několik dalších partyzánů.
Marcelo během bojů přišel o matku a bratry a se slzami v očích si přeje mír a hlavně již žádnou válku. Prohlídka místnosti plné fotografií a novinových článků zabrala docela dost času. Informace byly vyčerpávající a samozřejmě ne zrovna objektvní (revoluční nadšení podporované několika zvoláními ´´Patria libre o muerte´´ bylo znát). Sandinistické hnutí je v první řadě orientované proti americké okupaci a diktatuře rodiny Samosů, která v Nikarague vládla až do 70. let. Nikaragua je po Salvadoru další levicově zaměřenou středoamerickou zemí.
Marcelo mě zavedl až na střechu, odkud je pěkný výhled na město. Prošli jsme si i místnostmi, kde Samosův režim mučil Sandinisty.
Docela jsem byla ráda, když jsem muezeum po více než hodině opustila. Každopádně to bylo zajímavé zasvěcení do části nikaragujské historie.
Sandinisté (strana FSLN) jsou od roku 2006 u moci.
Původní plán během pobytu v Leonu byla i návštěva rumárny Flor de Cańa v Chichigalpě, ale vstupné je prý 26 US, což mi přjde nesmyslně moc, tak jsem toto z programu vypustila. Flor de Cańa je největší a nejznámější nikaragujskou rumárnou.

Fotky později

Druhý den v Leonu - výlet na pláž

No, nejraději bych ten měsíc dobrovolnictví strávila u moře, tak jsem se dnes vydala autobusem obhlídnout situaci v Las Peňitas, což je pláž 20 km od Leonu. Hostaly na svých internetových stránkých nabízely téměř ráj. Popravdě řečeno mě ale tohle místo moc nenadchlo. Nehledě na to, že moc vstřícní k tématu dobrovolnictví nebyli ani hostely nevypadaly tak přívětivě, jako na fotkách. Každopádně to mělo k surfařskému ráji daleko. Hlavně to horko bylo ubíjející. Zlatý El Paredon. Že já tam nezůstala déle!
Takže jsem po hodině a půl nasedla na autobus zpět do Leonu.
Takže stále hledám ideální místo na zbytek pobytu.
A zítra si zajedu asi k bahenním lázním.

Přejezd do Nicaraguy

I přes zdlouhavé vyjednávání přes mail se společností Gekko Expeditions, která zajišťuje dopravu mezi některými středoamerickými zeměmi, jsem nakonec dostala potvrzený pondělní odjezd do Leonu v Nikarague. Obvykle je nutné jim přes paypal zaplatit dopravu, ale domluvila jsem to tak, že jsem těch 45 US dala řidiči.
Další věcí bylo, že jsem se ráno musela dopravit ze Suchitota na benzínku v San Martin, protože pro jednu osobu nezajížděli do Suchitota. Takže během nedělního dopoledne jsem si udělala výlet do San Martinu a zjistila, že cesta tam mi zabere  hodinu a ne 25 minut, jak mi tvrdili v mailu..
Takže jsem v jedenáct dopoledne s plnou bagáží sedla dovnitř benzínky a čekala na příjezd minivanu. Samozřejmě měl kvůli dopravě zpoždění. Pak ale již cesta ubíhala rychle. Na hranicích řidič oběhl s našimi pasy celnice. Poplatek za vstup do Hondurasu 3 US a do Nicaraguy pak 13 US. Cesta trvala  okolo osmi hodin. K dispozici jsme měli wi-fi a filmy.
Po deváté večer jsem se nechala vyhodit u hostelu Sonati, kde jsem doufala dostat místo jako dobrovolnice, ale atmosféra hostelu se mi moc nezamlouvala (představa, že bych v těch provizorních podmínkých měla strávit měsíc se mi nelíbyla), tak jsem se ráno sbalila a přesunula se do hostelu Latina, kam jsem také psala kvůli ubytování, ale nikdo se mi neozval. Prý ale na mě čekali a postel pro mě měli. Tady je již atmosféra o hodně příjemnější i místo je hezčí (i když kochyně je jen velmi základně vybavená), tak jsem si zaplatila tři noci a zeptala se na možnost zůstat jako dobrovolnice. Prý to možná bude možné, ale zatím nedorazil ten, se kterým bych se o tom měla pobavit. No, když to nevyjde, tak se přesunu dál v cestování.
Den jsem pak strávila procházkou Leonem a sledováním hokejového utkání Česko-Slovensko.
Zavečer jsem vystoupala na terasu katedrály, odkud je pěkný výhled na okolí. Cena 3 US. Navštívila jsem i muzeum umění a muzeum v domě slavného latinskoamerického poety a leonského rodáka Rubena Daria.
Leon je příjemné město a není třeba tu mt nepříjemné pocity a hlídat si věci jako třeba v Antigua. Nicaragua by měla být bezpečnější než předchozí Guatemala a Salvador. To ale neznamená, že usnu na vavřínech. Minimálně si ale můžu trochu oddechnout.
 Ale nemuselo by tu být takové horko!