Tak po téměř dvou týdnech dobrovolnického sezení na recepci v Hostelu Don Popo jsem si konečně vymohla volno. Včera večer jsem se byla podívat na místní rodeo, které se tu teď o víkendu koná a dnes jsem se vypravila autobusem do Jinotegy. Jinotega je malé město cca 30 km severně od Matagalpy. Autobusy tam jezdí co půl hodiny, ale jízda tam trvá hodinu a půl. Přesto se člověk nenudí. Kopcovitá krajina, kterou jsme projížděli, je moc pěkná. Jintega se nachází tisíci metrech nad mořem a prý je tam chladno, tak jsem si kromě dlouhých kalhot vzala do batohu i mikinu. Nakonec jsem se pěkně pekla i v krátkém tričku.
Jinotega není nějak extra zajímavá. Najde se tam pár pěkných míst, jako třeba katedrála a náměstí před ní, které je vyvedené v barvách. Pro turisty je ale hlavním lákadlem výšlap na Cerro La Cruz (nebo taky Peňa de Cruz, který je západně nad městem. Cesta tam vede od hřbitova. Najít hřbitov nebyl problém. Hřbitov tu hraje všemi barvami. Na internetu je cesta nahoru na vyhlídku popisována jako ne příliš náročná. To asi bylo před tím, než ji vydláždily a vybudovali nevím kolik set schodů. Zaručeně se během výstupu pěkně zapotíte a zadýcháte. Kříž na vrcholu nechal vybudovat bisku v roce 1752, aby ochránil město před zlými duchy cizích náboženství.
Protože moje zkušenost s výstupem na kopce s kříži nejsou nejlepší co se jejich bezpečnostní situace týká, nemohla jsem se po celou tu náročnou cestu nahoru zbavit nepříjemného pocitu. A to i přesto, že nikde nebylo napsáno nějaké varování před možnými krádežemi. Po cestě jsem občas potkala nějaké lidi. Na vrcholu jsem ale byla sama. tedy kromě dělníků stavících rozhlednu. Výhled na okolní krajinu byl fantastický a stál za tu námahu. Jinotega je v údolí obklopená kopci. V dálce bylo vidět jezero Apanas. Za chvíli dorazila skupinka mladých s magneťákem a klid byl ten tam. Chvíli jsem se kochala a pak zamířila dolů. Předešla jsem dělníky, kteří právě skončili svoji šichtu (chudáci, štrachat se nahoru každý den by se mi nechtělo) a rychle sestoupila do města, kde jsem poobědvala, doplnila cukry ledovým čajem a po krátké procházce ulicemi (nohy se trochu ještě třásly z toho sestupu) jsem zamířila na zpáteční autobus. Ve zbytku odpoledne jsem chtěla v Matagalpě najít cizinecký hřbitov, kde byli pohřbíváni cizinci, kteří byli jiného než křesťanského vyznání. To se týkalo i německých imigrantů, kteří do oblasti přišli v polovině 19. století a začali tu pěstovat kávu. 
Najít hřbitov nebyl problém. Stojí v jižní části města naproti městskému hřbitovu pro místní. Hlídač hřbitova mě vpustil dovnitř a já si mohla prohlídnout těch několik zachovalých náhrobků. Některé hroby byly poničeny, ale pár zajímavých náhrobků z 19. století a počátku 20. století tu je. Jako například náhrobky svobodných zednářů.Prošla jsem si i městský hřbitov. I tady byly mnohé náhrobky v barevném vyvedení.
Po cestě zpět na hostal se ozvalo tělo žádající vitamíny a cukry, takže jsem nakoupila nějaké ovoce a potraviny na další den. myslím, že dnes budu spát jako zabitá a zítra mě budou bolet některé partie těla. Sice se snažím denně trochu cvičit (v hostelu jsou dva posilovací stroje), ale pohyb mi chybí. Ještě jeden týden a pak se přesouvám na jih do Masaya. tak doufám, že se stihnu podívat ještě do nějakých okolních vesnic.
Žádné komentáře:
Okomentovat