Vylet po okoli Rio Dulce

Z vodopadu se pekne pari. Reka je studena, voda v potoku padajicim dolu varici

Vcera jsem se presunula smerem na jih do Rio Dulce. Male mestecko se nachazi na brezich stejnojmenne reky vytekajici z nejvetsiho guatemalskeho jezera Izabal.
Z Flores jsem vyjela ´po seste rano a do Rio Dulce se dostala o ctyri hodiny pozdeji.Typek z agentury, ktera mi cestu zajistovala, mi sliboval autobus prvni tridy. No, do prvni tridy to melo hodne daleko. Byl to klasicky autobus druhe tridy spolecnosti Fuente del Norte bez TV, co stavel nekolikrat po ceste, aby nabral lidi. Typek pekne kecal. Ja si ale najdu jmeno te spolecnosti (zastupcem je nejaky Oscar) a neudelam mu dobre jmeno. Nesnasim lhare, co se chteji na turistech jen prizivit. Nejde mi o to, ze jsem jela druhou tridou, ale ze mi tvrdil, ze druha trida nejede a ze si mussim zaplatit prvni tridu.

Uzivam si termalni vodu

V Rio Dulce nastalo hledani ubytovani. Vytipovany hotel Bruno's mel zrovna dormitoria v rekonstrukci, tak jsem sla hledat neco jineho. Kyvla jsem na nabidku pekneho ubytovani na brehu reky jen par minut jizdy lanchou. Nechala jsem se tam odvezt, ale jiz v prvni minute jsme vedela, ze to nebude to prave orechove. Bylo to totalne mimo civilizaci a pristup do mesta zavisel na odvozu clunem za penize. Chtela jsem byt blize centra.Tak jsem se zase nechala odvezt zpet do mesta a vydala se pres 400 metru dlouhy most na druhou stranu reky do hotelu Backpeckers, kde mi nabidli dormitorio za 30 Q. Sice jsem si musela zaplatit za polstar, deku a rucnik po 4 Q, ale byla to ta nejlenejsi moznost a misto taky bylo pekne. Dormitorio neni sice nejcistsi, ale uz jsem spala v horsich podminkach.
Protoze bylo vcera pekne, sla jsem se projit mesteckem, ktere se rozklada kolem hlavni silnice. Je to takova chaoticka trznice. Potrebovala jsem vybrat nejake quetzaly, ale kvuli udrzbe nefungovala elektrina v cele vesnici az do peti, tak jsem to nechala na dnesek. V hostelu jsem mela zaplacene tri noci.
Na dnesek bylo puvodne v planu vyrazit clunem po rece do Livingstonu. Nabizeji tu zpatecni jizdu za 200 Q s tim, ze se vyjizdi v 9:30 a cesta tam je poznavaci, stavi se na nekolika mistech. V Livingstonu bych mela tri hodiny na prohlidku a ve 14:30 by byl navrat. Jenze predpoved na dnesek nebyla moc privetiva, melo prset, tak jsem zvolila plan B a vydala se mikrobusem k Fince Paraiso, kde je v lese vodopad, ze ktereho pada termalni voda. A taky jsem jeste nenavstivila pevnost Castillo de San Felipe de Lara.

Sirnate vridlo o kus dal

Takze pred devatou jsem sedla na minivan a vyrazila 25 km od Rio Dulce. Cena jizdneho 15 Q. U vstupu na cestu do lesa staly dve mayske divky a nabizely domaci bananovy chleba. Musela jsem je zklamat. Za vstup na pozemek jsem zaplatila 10 Q (v pruvodci bylo uvedeno 40Q) a vydala se podel potoka k vodopadu. Ten je vysoky 12 m a steka po nem termalni voda. Voda v potoku ma okolo 25 stupnu, voda padajici do tunky pod vodopadem asi 40 stupnu. Sla jsem si zaplavat a uzit si termalni vosu. Taky jsem vylezla nahoru nad vodopad, ale voda v potucku privadejicim termalni vodu byla az prilis horka. Tady v okoli sice zadna sopka neni (nebo o ni nevim), ale je znat, ze Guatemala lezi na horke pude. Dokonce v jednom rohu potoka vyverala varici voda zapachajici po sire.
Zhruba do jedenacti jsem byla u vodopadu jen ja a dva Anglicane, pak se prihnala skupinka Americanu a bylo po klidu.

Castillo de San Felipe de Lara

Misto je hlidane, takze jsem nemusela mit strach o veci.
Po poledni jsem se presunula zpet k silnici, odchytila minivan a nechala se dovezt na krizovatku vedouci k pevnosti Castillo de San felipe de Lara. Odtud mi to pesky k pevnosti trvalo asi pul hodiny podel silnice. Byla to fajn prochazka. Vstupne do pevnosti bylo opet nizsi,  nez jsem ocekavala - jen 20 Q misto avizovanych 40. Jako vstupenku jsme dostala barevne vyvedeny papir s historii pevnosti, ktera byla vystavena na ochranu regionu proti piratum.
Pevnost je mala, ale plna chodbicek. Je to zajimavy labyrint. Rozhodne stala za prohlidku. Od roku 2002 je na seznamu UNESCO.
Zpet do Rio Dulce jsem se dostala kolem ctvte pesky. A dnes odpoledne jiz budu jen relaxovat. A zitra by jiz snad melo zase svitit slunce a ja se vydam clunem do Livingstonu.

Destivy den ve Flores

Vzbudila jsem se o pul osme. Jemne prselo. A pohled na oblohu nenaznacoval, ze by se dnes melo vycasit. Treti den ve Flores a ja nevedela moc, co delat. Jeden napad tu ale byl. Naproti je poloostrov a mala vesnicka san Miguel. Koousek od ni je vyhlidka a taky by tam nekde melo byt zoo.
Majitel hostalu me sice odrazoval od toho, abych sla sama k miradoru, pry se tam mam nechat dovezt clunem. Jo, vylet clunem po mistnich pametihodnostech neni tak levny. Za pul hodinu bych zaplatila 100 quetzalu. Navic je vyhlidka od San Miguel kousek. Po snidani jsem tedy nasedla na "lanchu colectivo", ktera pendulje mezi Flores a San Miguel a prevoz stoji cca 5 quetzalu (tolik jsme prevoznikovi dala a nestezoval si). Naproti na brehu stoji socha Cortezova kone. Existuje tu legenda o koni, ktereho v roce 1525 Mayum daroval Hernan Cortez, aby se o nej starali. Ti ale nevedeli, jak jej zivit a kun posel. Ze strachu z Corteze se indiani rozhodli kone vytesat ze skaly, aby, kdyz Spanele znovu prijedou, videli kone a verili, ze se ma dobre....
Original kone lezi nekde na dne jezera Peten Itza. Vesnice San Miguel stoji v mistech, kde se v predkolumbovskych dobach rozkladalo mayske osidleni Tayazal, jeho zbytky jsem si mohla prohlednout kousek od vesnice. Odtamtud take vedla cesta lesem k vyhlidce. Celou dobu mi prselo. nastesti, kdyz jsem dosla na vyhlidku, prestalo a na chvili se i terochu vycasilo, tak jsem mohla udelat nekolik fotek ostrova Flores z vysky.
Kdyz uz jsem byla na poloostrove a situace se zdala byt bezpecna, zamirila jsem na druhou stranu vesnice po ceste smerem zoologiocka zahrada Petencito. Na konec me k brane svezl rozvazec potravin. Nabidla jsem mu penize za odvoz, ale odmitl je. V zoologicke zahrade jsem zaplatila vstupne pro cizince 40 quetzalu (mistni plati jen 10) a sla na prohlidku. Zoo me ale zklamalo. Za ty penize tam bylo malo druhu a ty co tam byly mi prisli jako chudaci. Tady v Guatemale, kde zvirata ziji divoce v prirode, bylo divne videt pumu, jaguara  a opice zavrene v ohrade.
Zpet do San Miguelu me svezl jeden z pracovniku zoo. Nezdalo se totiz, ze by v tom pocasi dobrovolne prijela nejaka lancha (lod). I tentokrat byly penize za odvoz odmitnuty. Napul mokra jsem sedla do restaurace ve Flores a objednala si denni menu v podani rybiho filetu z mistni bile ryby s ryzi. Pak jsem si sla koupit listek na autobus do Rio Dulce, kam zitra rano v sest odjizdim. Autobusy 1.tridy stoji okolo 160 quetzalu, 2.trida 100 quetzalu. Ctela jsem jet 2. tridou, ale nakonec se ukazalo, ze ji na rano zrusili. Pracovnik agentury mi ale nabidl 1. tridu za 125 quetzalu. Tak jen doufam, ze ta klimatizace tam nebude moc silna.

Celodenni vylet do Ticalu

Tical je jednim z nejvetsich lakadel Guatemaly. Pyramidy a cely areal byvaleho mayskeho mesta patri k tem nejvyznamnejsim ve stredni Americe. Od roku 1979 je archeologicka oblast na seznamu UNESCO.
Vcera jsem si po prijezdu do Flores nechala zajistit zpatecni dopravu do Ticalu za 80 quetzalu. Puvodne jsem zvolila osmou hodinu ranni, ale pak jsem si to rozmyslela a dobu odjezdu posunula na sestou, abych stihla jeste nejaka zvirata a vyhla se masam turistu.  I kdyz slunce nesvitilo, alespon neprselo.
Tech tam nakonec nastesti nebylo tolik jako v Chichen Itza. Vstupne je ale astronomicke - 150 quetzalu (cca 20 US), pritom mistni plati jen 25 quetzalu!
Park je rozlehly. Jednotlive pyramidy a stavby jsou ukryte v lese. Na nektere pyramidy lze vylezt po specialnim schodisti. Z chramu cislo 4 je nadherny vyhled na okoli.

Mela jsem moznost videt nejake to ptactvo vcetne tukana a datla a take opice. Protoze jsem nikam nespechala, stravila jsem v parku zhruba 7 hodin. Shuttle bus odjizdel ve 12:30, 15 a 17 hodin. Zvolila jsem ten ve tri.Okolo ctvrte jsem byla zpet. Povecerela typicke chille relleno con carne a zavecer potkala Robba (toho novinare z Mountain Pine Ridge), tak jsme jeste posedeli a ja mu poradila nejaka zajimava mista v Kolumbii. Byl to zajimavy den. Hlavne doufam, ze se dalsi dny vycasi.

Přejezd do Guatemaly

Včera mi John doporučil chytit ráno taxi colectivo na hranice, které by mě mělo přijít na 5 BZ. Předtím jsem se informativně ptala taxikáře u autobusové zastávky a ten by mě dovezl k hranici za 15 US (tedy 30 BZ). Colectivo projíždí kolem Hi-Et Guest housu, takže jsem nemusela nikam pospíchat. Ráno jsem vstala, zašla si do francouzské pekárny pro čokoládové croissanty k snídani, u majitele penzionu vyměnila belizejské dolary za americké (kvůli lepšímu kurzu na hranicích za quetzaly) a před osmou si s pomocí majitele hostalu stopla taxi (mají zelenou poznávací značku) a ubezpečila se, že je to za 5 BZ.
Na hranici jsem byla asi za 10 minut. Zde jsem vyměnila část dolarů za quetzaly, Kurz byl nic moc. Jen 6,5 quetzalu za dolar, když v průvodci je 8. A realita se pohybuje kolem 7,3.

Zaplatila jsem okolo 18 US odjezdovou taxu a šla na guatemalskou hranici, kde jsem na doporučení Johna do pasu vložila 10 quetzalů jako vstupní poplatek. Kdybych to neudělala (na znamení, že vím, jaká je částka), řekl by si celník o 20 quetzalů. Do pasu jsem dostala razítko a povolení k 90 dním v celé zóně C4, která čítá i EL Salvador, Honduras a Nicaraguu (to mi bude bohatě stačit).

Místní taxikář mě převezl k nástupišti na místní minibusy, které slouží jako dopravní prostředky tady v Guatemale. Zatímco v Belize byl běžným veřejným dopravním prostředkem starý americký školní autobus.
Do Santa Eleny jsem se dostala za hodinu a půl. Cena 30 Q. Odtamtud ještě tuk tukem na Flores, což je ostrůvek v jezeře. Ubytování jsem neměla dopředu zabookované, ale to vůbec nevadilo. Nechala jsem se ubytovat v Dona Goya Hospedaje ve společné ložnici za 35 Q/noc. A hned si sjednala dopravu na zítra do Ticalu.
Pak jsem šla najít prádelnu. Včera jsem již nestihla dát vyprat prádlo a už to je opravdu nutné. Přešla jsem zpět do Santa Eleny, kde asi strávím odpoledne návštěvou kina. Dnes oddech.

Postřehy z Belize

* Gastronomie: Belize nemá vlastní speciální gastronomii. Jedno je ale docela typické: stewed chicken with rice and beans neboli kuře v omáčce s rýží a fazolemi. V San Ignacio jsem se setkala i s přílohou v podobě brambor a bramborové kaše.

* Měna: v Belize je oficiální měnou belizejský dolar. Oficiální kurz v bance je za 1 US 1,94 BZ, ale na ulici běžně platí kurz 1:2, takže do banky raději ani nechodit. Ani není třeba hledat směnárny. Běžně tu přijímají americké dolary a vracejí v belizejských dolarech. Někdy vracejí i v amerických dolarech.

* Doprava: I když se jedná o bývalou britskou kolonii, jezdí se v pravo. Autobusy staví na znamení a rozdíl mezi běžným busem a expresem je minimální. I expres staví na znamení., Jen je trochu dražší.

*Jazyk: oficiální je angličtina, ale polovina lidí umí španělsky a všichni mluví kreolsky, což je jakási zkrácená verze angličtiny, které ale nelze rozumět. K tomu jsou tu i mayské jazyky.

* Ceny: ubytování je dražší než v okolních zemích. Neexistuje tu klasický hostel. V guest housech je dobré a nejlevnější si zaplatit single pokoj. Doprava je levná, jídlo průměrně drahé. Na ulici levné, v restauracích kolem 10 US. Většina restaurací navíc připočítává 12 % poplatek za cosi. Ceny tours vysoké (celodenní tour do jeskyně ATM 95 US, cave tubing okolo 85 US, Mountine Pine Ridge 80 US (já dostala slevu na 70 US), půldenní šnorchlování 35 US)

Dobrodružná tour rezervací Mountain Pine Ridge

Tak nakonec se mi přece jen podařilo najít agenturuu, která by pořádala tour do přírodní rezervace Mountain Pine Ridge. Je to nejstarší rezervace v zemi (1949) a název nese podle borovicovách stromů, které na velké ploše rostou. Nebo vlastně rostly. Před čtrnácti lety byla zjištěna přítomnost kůrovce a jiných škůdců a většina původního lesa je mrtvá. Na mnohých místech je poznat, že stromy chybí, i když jsou vysazovány nové borovice. V parku je několik zajímavých míst, která by ovšem nebylo možné navštívit pěšky. Nutné je vozidlo s náhonem na všechny 4. O tom jsme se také několikrát přesvědčili. Do Mountain Pine Ridge nejezdí žádný autobus, takže prakticky jedinou možností, jak se tam podívat, je zaplatit si tour (a nebo si půjčit terénní auto, i když lepší je to s tou agenturou).

Já jsem na cestu vyrazila s malou agenturou Kin Winik Jungle Tours, kterou vlastní mayský průvodce. Ten také celou akci odřídil a sdělil nám spoustu zajímavých informací nejen o mayské kultuře, ale také o floře. Zde platí, že džungle je lékárnou. Každá rostlina má svoje účinky a Mayové měli velké medicinské znalosti. Děda našeho průvodce Johna byl léčitel zabývající se léřením hadího uštknutí. V Belize je na padesát různých druhů hadů, z toho osm je jich smrtelně jedovatých (na ně ale nebyla sezona).
Vyrazili jsme v devět ráno. Já, dva starší Američané a australský novinář, který se občas postaral o pobavení nás, když chtěl fotit, jak projíždíme kalužemi. Výlet byl celodenní a stihli jsme navštívit většinu hlavních zajímavostí rezervace. První byl vodopád 1000 feet Falls, jehož vody padaly do údolí Hidden Walley. Odtud jsme pokračovali k dalšímu vodopádu Río on Pools, což byla taková mohutná kaskáda. Zde jsme poobědvali a zamířili k jeskyni Río Frío Cave, kde jsme se několikrát brodili řekou (tady jsem měla docela strach z namočeníse, kvůli foťáku). Jeskyně je ale impozantní. Na cestě jsme navíc viděli jaguáří stopy. Ti jsou tady docela běžní, ale možnost spatřit je malá. Jaguár je jedním z mayských posvátných zvířat.
Odtud následovala další návštěva jeskyně, tentokrát v ducho pravé speleologie. Jen s baterkou jsme se vydali prolézat Twin Cave. Občas jsme se plazili úzkými chodbičkami a šplhali po skalních útesech. To byl zajímavý zážitek, V jeskyni byly pozůstatky mayské keramiky. Podle Johna jsme se vydali do mayského podsvětí Xibalba.
Trochu špinaví jsme pokračovali k vodopádu Big Rock Falls, kde jsme se mohli okoupat v řece, ale odpoledne bylo chladné a voda byla taky ledová. Jen John tam skočil.
Odtud to již bylo kousek k poslední naší zastávce na vyhlídce na vodopád Five Sisters Falls. A pak následovala dobrodružná cesta zkratkou, kdy jsme několikrát málem zapadli do bláta, ale naštěstí jsme to vždy překonali. Každopádně to byla hodně drncavá jízda. Cesty v rezervaci a ani příjezdová cesta není zpevněná. A to jsme měli štěstí, že nepršelo. Zpět do San Ignacia jsme se dostali v sedm.
Na večeři jsem se rozhodla zajít do jednoho z podniků doporučovaných Lonely Planet. Bylo tam natřískáno, tak jsem se nakonec nechala usadit k volné části většiho stolu. Společně se s starším Američanem čínského původu. Z mladého páru sedícího u druhé části stolu se vyklubali Češi. Hned se začala zajímavá konverzace o místech, co jsme procestovali. Později se k nám připojil další Američan. Po večeři jsme se rozhodli přesunout do nějakého baru, kde bychom pokračovali v rozhovoru. nakonec se téma stočilo k náboženství a mimozemšťanům. Zdá se, že je spousta cestovatelů. co věři, že mayské, egyptské a jiné pyramidy nejsou dílem člověka dané doby. Hláška veřera: "Mimozemšťan mi vypil pivo" :-)
Každopádně to byl velmi zajímavý poslední den v Belize.

Výlet do NP Blue Hole

Jelikož dnes nikdo nejel do Mountine Pine Ridge, rozhodla jsem se pro náhradní plán a vyrazila autobusem do NP Blue Hole. Je to jedno z mála míst, kam není třeba doprovod agentury. Autobusem do belmopanu a tam přesednout na autobus mířící po Humingbird Highway do Punta Gorda. Řidiče jsem poždádala, aby mě vysadil u návštěvnického centra parku. Tam jsem zaplatila vstupné 8 BZ dolarů a vydala se na prohlídku jeskyně St. Hermans Cave. Bez průvodce se člověk dostane po cestě do vzálenosti 250 yardů.Jeskyně je velká, ale není tak zajímaví, jako jiné jeskyně, Hlavně výzdoba není nic moc.
Odtud jsem pokračovala po velmi bláťivé cestičce lesem k vyhlídce. Boty dostaly pěkně zabrat a musela jsem si dávat pozor na klouzavé úseky. Z věže byl pěkný výhled na okolní, vápenci tvořenou krajinu. V okolních zalesněných kopcích musí být spousta jeskyní. Po třech hodinách jsem se znovu dostala k návštěvnickému centru a odtamtud pokračovala po silnici (možné to bylo po pěšině lesem, ale už jsem byla od bláta dost) k cenote Blue Hole, který je vzdálený asi 10 minut cesty (podle správce parku 35 minut). Cenote je lákadlem jako možnost vykoupání se, ale po těch deětích byla voda zkalená a bylo trochu chladno. Koupání jsem neměla v plánu. Vyrazila jsem dochytit autobus zpět do Belmopanu a odtamtud do San Ignacia. Ve čtyři jsem byla zpět. Byl to fajn den. Slunce celou dobu svítilo a v parku nebyl skoro nikdo. ne jako v turisticky profláklých místech.
A zavečer jsem sehnala agenturu, která mě další den zaveze do rezervace Mountain Pine Ridge. Takže super.