Den na Ruta de las Flores

Apaneca

Apaneca

Sice jsem si vesnice na turistické trase Ruta de las Flores chtěla projet až budu ubytovaná v jedné vesniček, ale tak nějak se mi nechce z tohoto fantastického hostalu v Santa Aně. Navíc je Ruta de las Flores relativně blízko, tak jsem se rozhodla navštívit ji v rámci jednodenního výletu. Juayúa jsem již viděla v sobotu v rámci gastronomické slavnosti a dnes jsem chtěla navštívit Concepcion de Ataco, Apaneca a nakonec jsem se rozhodla i pro Nahuizalco.

Apaneca

Ruta de las Flores je 36 km dlouhá trasa vedoucí pěti malebnými vesničkami v západní části Salvadoru. Je to hornatá oblast s chladnějším klimatem a kávovníkovými plantážemi. Kromě toho je tu možné navštívit vodopády, laguny, canopy, termální lázně...a vidět spoustu květin, podle nichž trasa nese jméno "Květinová trasa". Mnohé domky ve vesnicích jsou pomalovány přírodními obrazy. Lidé jsou převážně indiánského složení.

Nahuizalco

Takže jsem ráno po osmé vyrazila opět busem nejdříve do Ahuachapánu a odtamtud linkou 249 směr Sonsonate. Jako první zastávku jsem si zvolila Apaneca, vesničku, která se nachází v nadmořské výšce 1480 m a prý odtamtud pochází nejlepší káva v Salvadoru. Tak jsem jeden malý pytlík mleté kávy koupila. V turistických informacích jsem vyfasovala mapu Salvadorua a oblasti a bylo mi dopiručeno, nevydávat se k nedalekým (4 km vzdáleným) lagunám sama. To mě tady trochu štve. Určitě by to byla fajn procházka. V okolních kopcích se ukrývá Laguna de las ninfas a Laguna verde, ve které podle místní pověsti žije vodník a stahuje všechny, kdo se přijdou vykoupat. Na vodníka jsem tedy musela zapomenout a prohlédla si stále ještě nezrestaurovaný kostel San Andrés Apostol, který v roce 2001 padl za oběť zemětřesení. Kolem malého náměstí u kostela bylo trochu živo. Zaujaly mě malby nejen květin, ale i populistické volební malby na domech.
Počkala jsem na další autobus a zamířila dál směrem na Sonsonate a vysedla u odbočky na Nahuizalco. Nahuizalco je další koloniální vesnicí, kde je centrum kolem kostela. Typická je zde výroba nábytku a také je to jedna z posledních vesnic, kde místní obyvatelé ještě mluví původním jazykem pipil. Převážná část obyvatel jsou Pipilové. Na náměstí u kostela je malé muzeum pipilů, ale bohužel bylo zavřené. Zašla jsem si na trh a u jednoho ze stánků si poručila slepičí polévku. Bohatě jsem se najedla a to za pouhý dolar! Salvador je rozhodně o poznání levnější než Guatemala (o Mexiku a Belize ani nemluvě). Na ulici si lze dát hot-dog (salvadorský styl) za 25 centů, různé kukuřičné placky, sendviče a bůh ví co ještě pod jeden dolar. Ovoce je samozřejmě také levné.

Ataco

Jelikož jsem před sebou měla ještě návštěvu Ataco, které je na začátku celé trasy a cesta autobusem tam měla odhadem zabrat asi hodinu a poslední autobus do Ahuachapánu, nebo Santa Any měl jet okolo páté (a já nechtěla zůstat přes noc v nějaké vesnici), zamířila jsem po jedné autobusem zpět směr Ahuachapán. Po cestě jsem se snažila ulovit nějakou fotku okolní krajiny z okýnka uhánějícícho autobusu.

Apaneca

Do Concepcion de Ataco jsem dorazila kolem půl třetí. Vyrazila jsem do centra, kde byl nějaký zájezd lidí v bílých adidas tričkách. Na kopci nad vesnicí je vyhlídka Mirador La Cruz, na kterou jsem původně chtěla vystoupat, ale cesta tam mezi domy mi nepřišla moc hlídaná. Trochu mě chytla paranoia (tak nějak místním moc nevěřím a o to míň, když mám s sebou foťák)a výhled jsem oželila. Mnohé vyhlídky s kříži, které jsem v minulosti navštívila, neměly moc dobrou reputaci, co se bezpečnosti týká.
Místo toho jsem navštívila malou policejní stanici a splnila salvadorskou misi, co se týká sehnání policejní nášivky :-).
Po třetí jsem se jíž vezla zpět do Ahuachapánu a pak zpět do Santa Any. Carlosovi jsem nahlásila další dva dny pobytu. Ještě mi totiž zbývá výšlap na sopku v národním parku Cerro Verde a také se asi na otočku skočím podívat do hlavního města San Salvadoru do nějakých muzejí.

Postřeh nejen ze Salvadoru: místní tu nejsou moc vedeni k ochraně životního prostředí. Klidně z okna atobusu vyhodí pytlík a jiné neorganické odpadky. Příkopy kolem cest jsou často plné smetí. Oproti tomu ale existuje propaganda, hlavně na Ruta de las Flores, kde jsou ve vesnicích odpadkové koše na organický a anorganický odpad. A i my v hostalu třídíme...ale ulice mnohdy vypadají jako smetiště.

Salvadorské "pompeje" Joya de Cerén a zastávka u jezera Coatepeque

 Dneska tu byl pořádný pařák. A to i v noci. Kolem osmé jsem vyrazila k tržnici, odkud vyjíždějí téměř všechny  autobusy a hledala linku 201, která míří do San Salvadoru. Bylo mi ale řečeno, že tento autobus vyjíždí z terminálu za městem. Takže jsem si stoupla k hlavnímu tahu a hledala, kterým busem bych se tam dostala. Nakonec kolem projížděl jeden z autobusů 201, který mířil na konečnou právě na terminál. Řidič mě naštěstí vzal. Na terminálu jsem přesedla do přistaveného autobusu a nahlásila řidiči jako cíl mé cesty výpadovku na Opico, kde jsem měla přesednout do autobusu 108 mířícího k Joya de Cerén. To byl můj plán pro dopoledne.

 Na výpadovce jsem našla odjezdové místo a místo do autobusu nasedla na korbu jedné z těch místních dodávek, které slouží jako transport.
K Joya de Ceren jsem se dostala kolem jedenácté. To ranní hledání autobusu mě trochu zdrželo.
Vstupné do archeologického parku jsou 3 dolary.
Joya de Ceren jsou takové malé salovadorské Pompeje. Někdy kolem roku 650 n.l. explodovala nedaleká sopka Loma Caldera a žhavý popel zasypal mayskou vesnici až do výšky 6m.
V roce 1976 bylo místo náhodou objeveno a začaly dokrývací práce. Od roku 1993 patří Joya de Ceren na seznam UNESCO.

V areálu je jednak muzeum s nalezenou keramikou a fotkami ukazujícími archeologické práce, a jednak samotné pozůstatky vesnice.
Po poledni jsem odchytila bus 108 zpět k dálnici, kde jsem přesedla na 201 a nechala se dovézt k mostu v El Congu. V plánu jsem měla návštěvu jezera Coatepeque. Autobusy 220 a 242 odjížděly z centra co chvíli. Čidiči jsem nahlísila jen cestu k jezeru s tím, že vysednu, až se mi to bude líbit. Projeli jsme kolem vyhlídky na celé jezero, kterou lemovalo několik restaurací a zamířili dolů. Jenže téměř celý břeh jezera byly soukromé pozemky a přístup k vodě bránily zdi. Na několika místech byly restaurace nabízející jídlo za evropské ceny.

 Břeh jezera vůbec nelákal k okoupání, tak jsem si stoupla k silnici a počkala na zpáteční autobus. Vysedla jsem na vyhlídce, sedla do jedné z restaurací, objednala si smoothie a byla nucena poslouchat příšený zpěv kapely o jedné osobě.
Ve tři čtvrtě na tři jsem nasedla na přijíýdějící 242  a nechala se dovézt do El Conga, kde jsem přesedla na 220 mířčící do Santa Any.
Popravdě, čekala jsem od jezera trochu více. v mém původním plánu bylo strávit u jezera den. Možná by to na pritějším břehu bylo lepší...a možná ne. Takže výlet na otočku bohatě stačil.
Zpět v Santa Aně jsem zašla na náměstí do supermarketu, který byl jediný ještě otevřený (do 17.). V neděli tu bylo mrtvo.

 A co budu dělat zítra záleží na stavu mé surfařské odřeniny na noze. Na výstup na sopku to ale asi nevidím.

Výlet do Juayúa za gastnomickou slavností

Kostel Santa Lucia

 Tak nakonec jsem změnila plán a vydala se do Juayúa na gastronomickou slavnost (feria gastronomica), která se koná každý víkend. Původní plán byl strávit víkend ubytovaná v této vesnici, ale kvůli dopravě z Guatemaly jsem zakotvila v Santa Aně. Naštěstí Juayúa není tak daleko. Jen asi dvě hodiny jízdy místním autobusem.
Nechětla jsem o tuto slavnost přijít, tak jsem se rozhodla ráno sednout na linku 210 do Ahuachapanu a tam přesednout na 249, která projíždí celou trasu Ruta de las Flores, která zahrnuje několik pěkných vesniček obklopených horami, sopkami a kávovníkovými plantážemi.
Celkem mě cesta tam přišla na 1,25 US.

 Slavnost začíná v 11 a končí v pět odpoledne. Představovala jsem si obrovské prostranství plné stánků.  Jelikož ale Juayúa není velká, slavnost je decentní. Kromě stánků s občerstvením a nejrůznějšími pokrmy je tu i plno stánkařů se zbožím "made in China".
Náměstí vévodí bílý kostel Santa Lucia s černým Kristem nad oltářem. Uprostěd náměstí je pěkná kašna obklopená stromy.
Přijela jsem o půl jedenácté a vyrazila obhlédnout nabídku jídel. Kromě klasických klobásek, grilovaných kuřecích prsou, marinovaných žeber...tu bzl třeba i králík na cibuli a nebo pečená žába. Na tu jsem si ale netroufla. Raději jsem si dala grilované hovězí s garnáty, rýží a bramborami.

 Ceny jídel se tu pohybovaly kolem 5 US. Jinde bych se na ulici najedla za levněji, ale chtěla jsem vyzkoušet místní gastronomii, když už jsem tu byla. Ani to tu nebylo narváno lidmi. Možná, kdyby se to konalo jednou ročně, bylo by to o spoustě lidí.
V dáli se do výšky zvedaly sopky Santa Ana, Cerro Verde a Izalco, které si snad blíže prohlédnu v přístích dnech.
Dva kilometry od vesnice je možné navštívit vodopády Chorros de Calera. Dojít tam není problém. Vstupné na soukromý pozemek se neplatí a v areálu je jeden hlídač. Přesto ale je lepší se tam vydat ve skupině, nebo s průvodcem a nebrat si skoro nic, protože tam občas dochází k okrádání. Na to mě upozornil hlídač s mačetou. Na zpáteční cestu jsem se na jeho radu přidala k malé skupince. A do vesnice se nechala s nimi odvézt dodávkou (za 1 US).

 Z Juayúa sice jezdí několikrát denně autobus do Santa Any, ale nevychytala jsem přesné místo odjezdu, tak jsem sedla opět na 249 do Ahuachapanu, kde jsem se rychle prošla centrem a zamířila dalším busem do Santa Any.
Ještě krátký nákup několika surovin na snídani a zpět na hostal Casa Verde, který je zatím tím nejlepším hostalem, co jsem měla možnost vyzkoušet. Spousta prostoru, klid, dvě skvěle vybavené kuchyně (až jsem se včera rozhodla si uvařit večeři...to byla dokonce i radost v takové kuchyni), místnost s TV a nepřeberným množstním filmů na DVD (pravděpodobně pirátských.Ty tu běžně prodávají na ulici). O bazénu a terase s pěkným výhledem na město jsem se již zmínila.

 Hostal vlastní cca 35 letý Carlos, který si potrpí na to, aby to byl čistý hostal s věcmi na svém místě. Mám trochu pocit, že asi bude patřit k homosexuální menšině.
Každopádně jsem se již včera rozhodla zůstat čtyři noci, ale možná zůstanu déle a budu podnikat výlety odtud.
Takže zítra již ruiny a snad Lago Coatepeque.

je libo žábu?

Chorros de Calera

Dlouhý přejezd do El Salvadoru

Tak jsem si dnes po dlouhé době trochu oddechla. Už jsem v Salvadoru a atmosféra je tu přátelská (i když i tahle země má svoje problémy). Docela jsem se těšila pryč z Guatemaly už kvůli tomu neustálému pocitu nebezpečí přepadení. I když celá cesta Guatemalou proběhla v pohodě. Přesto ty pověsti o tom, kde kdz došlo k přepadení, nebo okradení lidí v běžném autobuse, na klidu nepřidaly. Hodně mi chyběl ten pocit pohody z minulých cest. Tak doufám, že od teď již si budu moct trochu oddechnout.

Cesta do Salvadoru byla dlouhá. Ve čtyři ráno jsem byla vyzvednuta od hostalu shuttle busem, který mě zavezl kamsi do Guatemala City na terminál mezinárodních autobusů mířících do Salvadoru. To, co jsem z Guatemala Citz viděla během jednotlivých přejezdů, mi bohatě stačilo. Hlavní město nemá dobrou pověst a k vidění tam toho taky moc není, takže jsem o nic ani nepřišla.
Před půl šestou přijel autobus. Před nástupem do něj každého z nás prohledali a zkontrolovali příruční zavazadlo. Cesta k hranici proběhla v klidu. Zabrala okolo tří hodin. Přechod San Cristobal byl ale velký chaoz. Stánky se vším možným stály podé silnice, po ktere se mezi kamiony proplétali lidé. Já jsem se po vzoru ostatních spolucestujících vydala pěsky k přechodu. Autobus jel totiž krokem. Na guatemalské straně jsem dostala razítko do pasu a mohla jít na salvadorskou stranu, kde to ale s tou pasovou kontrolou trochu trvalo. Úředník si chtěl trochu povídat a nevypadal, že by přesně věděl, jak to je s povolenou délkou pobytu. Když jsem vstupovala do Guatemaly, dostala jsem povolení strávit na území zemí C4 (Guatemala, El Salvador, Honduras a Nicaragua) 90 dní. Poplatek za vstup jsem také zaplatila v Guatemale (směšných 10 quetzalů), takže teď si jen zapsal do počítače údaje z mého pasu a byla jsem vpuštěna. Pak ještě následovala kontrola zavazadel v autobuse salvadorskou policií. U mě to nebrali tak dopodrobna, jako u "místních" pravděpodobných překupníků drog.
Vyrazili jsme opět na cestu, která ale netrvala dlouho. Po pár minutách jsme zastavili a dopravní policie náš autobus nechtěla pustit dál. Byl nějaký problém s motorem. Náhradní autobus měl přijet za dvě hodiny. Většina z nás se rozhodla zkusit se dopravit do Santa Any běžným chickenj busem, který občas kolem projel. Ale pokaždé byl narvaný k prasknutí a někteří řidiči ani nezastavili. Až po hodině a půl jeden zastavil. Několik se nás nasoukalo do autobusu a mohlo se vyrazit. Je až neuvěřitelné, kolik lidí se do autobusu vejde. Cesta do Santa Any mě přišla na 10 centů. V Salvadoru se platí americkými dolary a ceny jsou nižší než v Guatemale. Za dopravu rozhodně.
Řidič autobusu byl tak hodný a nasměroval mě na 7. ulici, kde jsem měla zamluvený hostel Casa Verde. Včera večer jsem si zamluvila postel v dormitoriu přes FB. A uděla jsem dobře. Hostal je moc pěkný, i když je trochu těžké jej najít. Když se ale člověk trochu zorientuje v naprvní pohled chaotické Santa Aně, je snadné se k němu dostat. Hostal je prostorný, s bazénem, pitnou vodou, terasou, ze které je moc pěkný výhled na město.
Jakmile jsem se ubytovala, vyrazila jsem obhlédnout centrum kolem náměstí Plaza Libertad, kde stojí radnice, neoklasicistní katedrála a divadlo. Všechny tyhle budovy jsem si prohlédla i zevnitř. Hlavně divadlo z roku 1910 stojí za prohlídku. Vstupné je 1,50 US. Interiér jke nádherný. Hned jsem se jakoby octla v Evropě.
V supermarektu na náměstí jsem nakoupila pár surovin a vyrazila na hostal. Zítra se pravděpodobně zajedu podívat na ruiny San Andresa Joya de Ceren. V hostalu jsou dopodrobna vypsané autobusové spoje. Nakonec tu asi zůstanu čtyři noci, protože v okolí bude několik zajímavých míst.

Dva dny na vlnach v El Paredonu

 Tak jsem se vratila z tridenniho pobytu u Ticheho oceanu. V pondeli jsem mistni dopravou dojela do El Paredonu - male rybarske vesnice vzdalene 12 km od Sipacate, kam miri surfovi nadsenci. Tedy moc nas tam nebylo, protze toto misto jeste neni vseobecne zname a proflakle. I infrastruktura je dost zaostala. Ve vesnici je nekolik obchudku se zakladnimi potrebami, ale treba internet tu moc nefunguje, nejsou tu banky ani bankomaty...zivot tu plyne poklidne.

vesnice El Paredon

 Presto jsou tu na pobrezi dva surfarske kempy -  El Paredon Surf House (drazsi a s vetsi kapacitou lidi) a El Paredon Surf Camp - levnejsi ubytovani i strava a  kapacita okolo 12 lidi. I kdyz je ubytovani ve spolecne ctyrluzkove chatce zakladni, vubec to nevadilo. Stejne jsme vsichni byli bud ve vode, nebo v hamakach odpocivali.
V pondeli jsem dorazila do kempu kolem druhe odpoledne. Mela jsem sice sto chuti vzit prkno a jiz tacit trenovat, ale pujcovne je na den a platit 15 US za hodinu, dve se mi nechtelo. Rozhodla jsem se relaxovat. Lehla jsem si do hamaku a pozorovala more a surfare. Byl to totalni relax. Idealni misto na zapomenuti na vsechny nastrahy cestovani. Presne to jsem potrebovala. Pas a karta byly bezpecne uzamcene v hostalu v Antigue, takze jsem se ani behem cestovani chicken busy nemusela moc bat. Cesta probehla nastesti v klidu. I kdyz to bylo zdlouhave. Musela jsem se z Antiguy dostat do Esquintla, kde jsem presedla na dalsi bus a odtamtud se vydala do Sipacate. Cesta tam zabrala tri hodiny. V Sipacate jsem sedla na tuk-tuk, ktery me dovezl k molu El Escondite, odkud vyplouvaji cluny do El Paredonu. Cena za celou cestu 57 Q.

Moje chatka

Ackoliv jsem nejdrive uvazovala o zaplaceni si hodiny surfu s instruktorem, nakonec jsem se rozhodla jit trenovat bez nej. Instruktaz jsem absolvovala  jiz v Kostarice a hlavni je trenovat a trenovat. Naucit se surfovat je docela narocne, protze vlny nejsou nikdy stejne, nikdy se nevi, co prijde. I more se meni.
Oproti Kostarice jsem vyfasovala kratke prkno, se kterym jsem se nejdrive musela szit, protoze nebylo tak stabilni jako longboard. takze prvni hodina nestala za moc,a le pak se mi jiz zacinalo darit, i kdyz jsem chytala mensi vlny se zpenenou vodou.

Tudy se lze dostat do vesnice

Prvni den jsme bojovala s prknem a vlnami celkem asi pet hodin - rano pred snidani (fantasticky livanec s cerstvym ovocem), pred obedem a pred setmenim.  Den jsme skoncila s prvnimi odreninami, z nichz nejneprijemnejsi byla ta u praveho palce na noze. To z toho naskakovani na prkno. I prvni namozene svaly se ozvaly.
To mi ale nebranilo v tom, abych ve stredu brzy vstala a vrhla se do vln znovu.
V tabore jsme byli fajn parta spise zacatecniku a panovala pohoda. Konecne jsme se dostala i ke cteni knihy (kdyz tam nebyl internet). More se kolem poledne uklidnilo a vypadalo to, ze ze surfovani zavecer toho moc nebude, ale nakonec jsem kolem pate vzala prkno a sla se rozloucit s morem.

Se zapadem slunce se mi podaril snad nejleosi sjezd vlny za celou moji (celkem ctyrdenni, kdyz pocitam i Kostariku) surfarskou karieru. Byl to fajn pocit a bylo uplne jedno, ze jsem si donasela dalsi sramy.
Bohuzel jsem si s sebou vzala penizejen na ty tri dny a hostal v Antigue jsem mela zamluveny na dnesek, takze jsem se musela vratit, ale bylo to moc fajn. Doufam, ze se jeste k surfu dostanu treba v El Salvadoru nebo Nicarague. Ale nejdriv se mi musi zahojit rany.

 nazpet v Antigue jsem si sla zarezervovat dopravu do Santa Ana v Salvadoru. Agentura Onvisa mi nabidla listek za 225 Q. O kdyz to nema byt luxusni autobus, doufam, ze to bude cesta v pohode. Hlavne, vstavam ve tri rano a ve ctyri me ma vyzvednout shuttle bus, ktery me zaveze do Guatemala City na misto, odkud autobus vyrazi.

Plaz pred kempem..na poledne pisek pekne palil

Surfovani pri zapadu slunce

Po rannim surfu

Výlet na sopku Pacaya

Když už jsem v zemi sopek, tak jsem si chtěla i na nějakou vylézt. Na San Pedro u Atitlanu jsem nechtěla, ale zajímala mě sopka Pacaya, ležící hodinu cesty od Antiguy. Je jednou z těch aktivních sopek a jejím specifikem je vytékající láva, kterou lye pozorovat z relativní blízkosti. Tedy na to alespoň agentury lákají. Ani sem není povolen přístup na vlastní pěst. Je třeba jít s průvodcem.
Některé agentury nabízejí tour s jídlem, stupným do parku a nevím čím ještě za zhruba 350 Q, ale jsou i agentury, kde se cena pohybuje na 90 Q (v ceně doprava a průvodce, který si na konci řekne o spropitné)s tím, že je třeba na místě zapklatit 50 Q vstupného do přírodního parku, který je okolo sopky vyhlášen. A jídlo je třeba si vzít s sebou. Já jsem si zaplatila právě tuhle tour.
Vyráželo se v 6 ráno, takže jsem si musela zase jednou přivstat. Včera večer jsem si připravila sendwich a nakrájela část ananasu. Nakonec jsem toho jídla ani tolik nepotřebovala. Bohatě mi stačila lehká snídaně a iontový nápoj s sebou. Cesta k vstupu na stezku trvala hodinu a půl. Výstup měl podle našeho průvodce Neriho zabrat okolo hodiny a dvaceti minut, v závislosti na naší kondici. Ti, kteří by ale ty čtyři kilometry nezvládali, se mohli nechat vyvézt na koni.
Šli s námi čtyři malí koňáci, kteří neustále nabízeli "taxi". Až to bylo občas otravné. Je jasné, že si chtěli na nás turistech něco vydělat. Cena je ale docela nehorázná - 200 Q.
Nestopovala jsem, jak dlouho nám to nahoru tvalo, ale v té šedočerné sopečné suti to dalo docela zabrat. Vycházeli jsme z 1800 metrů nad mořem a měli dorazit do zhruba 2300 metrů. Sopka je vysoká okolo 2550 metrů, ale až ke kráteru se z bezpečnostního důvodu nejde. Sopka je stále aktivní a před dvěma týdny z kráteru vytékala láva. V roce 2010 navíc explodovala a na pět dní znemožnil popel v atmosféře leteckou dopravu.
Také se již stalo, že tu zahynuli turisté,. když neuposlechli a vydali se dál, než je dovolené. Okolo sopky jsou ale prý rozmístěné senzory a v přépadě, že by hrozila erupce, by se tour nekonaly.
Vtipný byl malý stánek "Lava Store" umístěný kousek od lávového pole. Nabízí tu šperky z lávy. My jsme ale na ještě rozžhavenou lávu neměli štěstí. Jen na několika místech to trochu sálalo. Zde nám Neri opekl marshmellow.
Přidaly se zde další skupinky výletníků. Popravdě, už jsem zažila o hodně zajímavější tour a doufám, že v Salvadoru ty výstupy na sopku budou lepší. Tohle bylo takové nahnání nás nahoru a pak zase dolů. Tour bych zrovna nedoporučovala.
Okolo poledne jsme byli zase zpět v Antiguě.
A zítra se přesouvám na pacifické pobřeží k Sipacate za surfem. V Paredon Surf Camp budu opět trénovat na vlnách. Tentokrát ale bude přesun chicken busem, tak snad bez úhony.

Přejezd do Antigua

Tak po pěti dnech u jezera Atitlan jsem se přesunula do koliniální Antiguy. Odjezd ráno o půl osmé shuttle busem, který posbíral všechny zájemce ze všech místních agentur. Cena 50 Q je dobrá. Za chicken bus bych dala téměř to samé a ještě bych musela přesedat.
O půl dvanácté jsem vysedla v jedné z ulic starého města a vydala se najít Hostal Antigua. Ten byl jen o dva bloky dál. Před dvěma dny jsem se ptala na volné mésto a nebyl problém. Dostala jsem postel v 12ti lůžkové ložnici. Cena ta sama jako v San Pedro ya privát. Hostal je ale čistý a ydarma je pitná voda a mají tu i kuchyni volně k využívání.
Před průzkumnou cestou městem jsem si ještě zamluvila na zítřejší den tour na sopku Pacaya (2552 m n.m.), kde je možné vidět i lávu. Také mě zajímalo pár informací ohledně bezpečnosti ve městě, protože i o Antiguě jsem slyšela různé story. Prý je to tu během dne v pohodě, jen v noci je dobré se nezdržovat na Parque Central a nenosit cennosti. A co se týká procházky na kopec Cerro de la Cruz, odkud je nádherný výhled na město, tak tam prý turistická policie pořádá ve dvě hodiny tour. Cerro de la Cruz patří k místům, kde prý docházelo k přepadávání a okrádání turistů, ale od té doby, co tu funguje turistická policie, se prý situace razantně zlepšila.
O ten výhled jsem nechtěla být ochuzená, tak jsem se vydala na sídlo turistické policie se zeptat, zda se tour pořádá. Policista mi ale řekl, že tour se už nepořádají, ale že po trase stojí hlídky. Od dvou hodin. O.K. takže by neměl být problém. Vydala jsem se pomalu objevovat krásy koloniálního města. Většina kostelů jsou spíše ruiny. Antigu v minulosti zasáhlo několik ničivých zemětřesení a kostely to odnesly. Přesto to má své kouzlo. Stejně jako vysoký vulkán Agua tyčící se nad město do výšky 3760 m. Ten ale aktivní není. To se nedá říct o sopce Fuego, která se za ním schovává a kterou jsem viděla z Indiánova nosu vypoštět dým.
Prošla jsem se kolem centrálního parku a kostela Santo Domingo a zamířila na Cerro de la Cruz. Vypadalo to, že tam dnes míří docela dost lidí a u stezky lesem doopravdy stála policejní hlídka.
Škoda jen, že byl trochu opar, to by ten výhled byl ještě lepší. Chvíli jsem si sedla na lavičku a užívala si klidu. I tady byla policejní hlídka, tak jsem se mohla uklidnit.

Během zpáteční cesty jsem se opět stavila na centrálním náměstí, kde zrovna probíhal jakýsi tanec na oslavu nějaké svaté.
Jelikož zítra ráno vyrážím na tour v šest a v ceně není strava, zašla jsem do La Bodega, což je místní supermarket (samozřejmě byl pěkně narvaný lidmi) a nakoupila nějaké ovoce a pečivo. Zítra ani dnes nebude žádná návštěva restaurace. Ještě jsem nespotřebovala polévky ze sáčku a ne všude budu mít k dispozici kuchyni.