Dva dny na Caye Caulker

Z té chřipky jsem se vyspala tak napůl. Přesto jsem vyrazila dál. Na terminálu vodního taxi jsem si koupila lístek na Caye Caulker za 17 US a v mezičase čekání na odjezd jsem ještě skočila do lékárny pro nějaký místní lék na průjem a nápoj se elektrolity. Opět to bylo infekčního původu. tak jsem alespoň jeden den ušetřila za jídlo ;-) .
Cesta na malý ostrůvek trvala asi hodinu. Nestopovala jsem to. Hlavní bylo, že jsem nepotřebovala jít na záchod a že slunce svítilo. Hodlala jsem totiž relaxovat. První ale bylo najít ubytování. Což mohl být trochu problém, vzhledem k tomu, že je to jedno z oblíbených turistických míst. Zamířila jsem na předem vytipované místo, ale guest house vypadal strašně, tak jsem se šla zeptat naproti v Dirty McNasty Guest House, který je jako jeden z mála i na hostelworld.com. Tam měli na jednu noc volno v ložnici s klimatizací za 20 US. To mi přišlo trochu moc, ale vzala jsem to. Nechtěla jsem ve svém stavu dál obíhat ostrov. Tak jsem se ubytovala a vyrazila na oblíhku. Přitom jsem zašla do jednoho z penzionů se zeptat na ceny pokoje na další noc. Měli pro mě single za 27 BZ (cca13,5 US). Tak jsem to hned zarezervovala a šla něco pojíst. Měla jsem pocit, že potřebuju živiny. Objednala jsem si rybí sendwich a doufala, že se z toho nepo...ještě víc. Naštěstí ne. Konečně jsem posílila tělo a vyrazila na severní výběžek ostrova, kde je bar a jakási pláž. Naproti přes úžinu je další část ostrova, kterou ale oddělil v roce 1961 hurikán. Užinu lze přeplavat, ale proud je občas docela silný.
Večer jsem si zašla na celou rybu. Když už jsem u moře, tak si budu dávat rybí pochoutky.

Dnes jsem se probudila, sbalila věci a přesunula se do Guest house Pelikan. Malý, čistý pokojík mi bohatě stačí. Pak jsem se odebrala zjistit ceny půldenního šnorchlování na korálových útesech. Doufala jsem najít nějakou agenturu, která bude levnější než ty ostatní, ale zdá se, že ty ceny tu mají mezi senou domluvené. 70 BZ tedy 35 US dolarů za půldenní trip. To se mi zdálo docela dost, ale během zbytku dopoledne na pláži jsem si to promyslela a rozhodla se pro jednu z místních agentur. A udělala jsem dobře. Během tří různých zastávek na korálových útesech, které jsou chráněnou rezervací, jsem měla možnost vidět nejen zajímavé korály a ryby, ale i šnorchlovat nad velkými rejnoky a žraloky vouskatými (ta odrůda, co nepožírá lidi). To byl zajímavý zážitek. Kapitán jim házel rybí vnitřnosti a oni se kolem lodi jen rojili a s rejnoky se předháněli.
No a teď, jelikož se zítra přesouvám do vnitrozemí, si zajdu na dobrou večeři - v plánu je ochutnat místního humra, který tu vyjde levně.

Přejezd do Belize City

Všichni, co tu byli, mi doporučovali se Belize City vyhnout. Prý tu není co dělat a je to tu docela nepřátelsky vyhlížející. Průvodci ale o bývalém hlavním městě tvrdili, že se situace výrazně zlepšila. Každopádně jsem měla cestu kolem. Z Orange Walk autobusy nejezdily jiným směrem a trajekty na ostrovy také vyjížděly z Belize City.
Ráno jsem se probudila s bolestí hlavy a malátná a v žaludku to po týdnu zase divně škrundalo. Takže jsem zavrhla návštěvu rumárny (stejně bych nemohla ochutnávat) a vydala se na autobus. Ten byl pěkně natřískaný. Ty dvě hodiny jízdy jsem proklimbala. Nebylo mi moc dobře, od rána jsem nejedla a jediné, co mě zajímalo, byla postel.

 Vysedla jsem na hlavním nádraží v Belize City. Nevypadalo přívětivě, stejně jako pochybně vypadající taxikáři pokřikující na mě "lady" (tady je to běžné oslovení na ulici). Radeji jsem to vzala po svých. Hostel a centrum nebylo daleko a vzhledem k tomu, že jsem přijela po poledni a tudíž za světla, by se nemělo nic stát. První vytipovaný guest house jsem nenašla, tak jsem přešla Swing Bridge a došla k North Front Street Guest House, který byl v seznamu Lonely Planet a patřil k těm levnějším. Cena 30 BZ za noc v ložnici. Naštěstí jsem v třílůžkovém pokoji byla sama, tak jsem si pokoj zamčela vlastním zámkem a zamířila na krátkou obhlídku města. Taky jsem potřebovala koupit vodu a něco málo k snědku.
Došla jsem k majáku. Okolo to vypadá, že se buduje hotelová část města. Bylo tu čisto a klid. Horší to opět bylo po přejití mostu. Samotná světlá turistka tu byla pěkně na ráně a pozornost některých ne příliš přátelsky vyhlížejících mužů nebyla vůbec příjemná. Jsem zvyklá na to, že mě na ulici v cizích zemích odlovují. Nikdy to ale nebylo tak nepříjemné jako tady, kdy, když jsem  na to jejich "lady" nereagovala napoprvé, ani napodruhé, tak byly schopni za mnou ještě dvakrát zakřičet. Prostě dělám mrtvého brouka a je mi jedno, jestli to myslí dobře nebo ne.
Koupila jsem vodu, banán a jogurt a zamířila na pokoj, kde jsem se nafutrovala paralenem a šla spát. A doufala, že se z té chřipky (ještě před odjezdem z Playa ji tam někteří měli) vyspím.

Vylet po rece do Lamanai

Vcera jsem si koupila vylet k mayskym ruinam v Lamanai a dnes jsem se tam rano mela s Lamanai Ecotour vydat. Noc nebyla zrovna nejklidnejsi. Postel byla tvrda a hlucna a z toho lezeni v ni jiz od odpoledne jsem  byla rozlamana. Vzbudila jsem se brzy a pred osmou vyrazila najit nejake misto, kde bych neco posnidala. Moznosti tu ale neni moc. Mistni tu snidaji tacos, kterych jsem se jiz nechtela ani dotknout. Pred tydnem jsem totiz s kamoskama sla na veceri do jedne taquerie a pak tancit do jedineho podniku v Playa, kde se daji tancit latinskoamericke tance a nasledujici den jsem prolezela v posteli a prosedela na zachode. V Playa del Carmen tehdy radil nejaky virus a spousta lidi postupne koncila na nekolik dni se zazivacimi problemy. Od te doby nemuzu tacos ani citit.
No ale nebylo jineho zbyti, nez si k snidani dat tacos, jinak az do obeda v Lamanai umru hlady. Nasla jsem maly stanecek na Main street pred Cuello`s destillery a objednala si ctyri zatocene tacos za 2 BZ (1US dolar). Sedla jsem si na jednu z zidli u stanku a stravila nekolik desitek minut povidanim si s majitelkou a jeji dcerou. Ve spanelstine.
O pul devate jsem si stoupla pred turisticke informace v mestskem parku a pockala na prichod pruvodce spolecnosti Ecotour. Nakonec jsme z Orange Walk vyjizdeli dva. Pridal se jeste Spanel Raul. Pruvodce nas zavezl k centrale Ecotour Lamanai nachazejici se u brehu reky New River u mostu Tower Hill Toll. Pockali jsme na na dalsi tri americke ucastniky zajezdu a vyrazili motorovym clunem na cestu. Trochu obcas poprchavalo, ale vypadalo to, ze by nejaka vetsi prehanka zatim nemusela dorazit. Alespon jsem v to doufala, protoze jsem se akonec rozhodla vyrazit jen s destnikem.
Kapitan nam po hodinu a pul dlouhe ceste ke 40 km vzdalenemu archeologickemu nalezisti ukazoval ptactvo a seznamoval nas se zajimavostmi mistni fauny. Kolem poledne jsme dorazili na misto. Pred samotnou prohlidkou jsme poobedvali kure s kokosovou ryzi, fazolemi a salatem. Pak nasledovala prohlidka sesti mayskych staveb ukrytych v dzungli na kraji sladkovodni New River Lagoon. Na nektere stavby jsem si vysplhala. I kdyz sem mirilo nekolik tour operatoru, nakonec tu nastesti nebylo tolik turistu jako u mayskych pamatek v Mexiku. Sice je vrcholna sezona, ale Belize neni Mexiko, tak je tu klid.
V korunach stromu se prohanely cerne opice a obcas vyluzovaly hrozive zvuky. Informace od naselo kapitana take byly zajimave. Konecne jsem se o Majich dozvedela neco vic (v Chichen Itza ani v Tulum ani v Coba jsem si zadneho mistniho pruvodce neplatila).
Ve dve hodiny jsme nasedli opet na clun a zamirili zpet na zakladnu. Kratce po vyjezdu se rozprselo a se stridavou intenzitou lilo celou tu vice nez hodinu. Nejvetsi intenzitu nabral dest par metru pred zakotvenim. Moje mikina a kalhoty byly durch. Ale jeste stesti, ze takhle neprselo po ceste k ruinam, to bych si to asi vubec neuzila.
Puvodni plan navstivit po prijezdu do Orange Walk rumarnu padl nejen kvuli desti a me promocenosti, ale take z casovych duvodu. Bylo jiz po treti. Tak snad zitra pred odhjezdem do Belize City.
Rozlozila jsem promocene veci po pokoji, pockala, az prestane lit a vyrazila do jedne z cinskych restauraci pro jidlo. To jsem si hodlala vzit na pokoj. Po ceste jsem jeste objevila maly obchudek se zeleninou a koupila si papaju. Ta se tady v Belize pestuje. Stejne jako banany a cukrova trtina. Nedaleko je i cukrovar a na produkci a exportu trtinoveho cukru zavisi okolo 12 procent belizejske ekonomiky.
Tak ted travim odpoledne a podvecer na pokoji v posteli a jesm moc rada, ze jsem si s sebou vzala lehci spacak. Volnou chvili a nudu zabijim sledovanim zabavnych poradu na You Tube.
Tak doufam, ze se od zitrka to pocasi prece jen umoudri a konecne to tu bude vypadat jako v tropicke zemi.

Prejezd do Belize

Konecne jsem se dockala. I kdyz jsem se v noci kvuli neustalemu hluku, ktery vydavali hostel hostelu moc nevyspala, vzbudila jsem se natesena, ze se konecne presunu mimo Mexiko a neco noveho poznam. V 7:20 mi odjizdel auotbus ADO do Chetumalu, ktery lezi na hranicich s Belize. Ty ctyri hodiny, co jizda trvala jsem si pripadala jako v lednicce. Fakt tu jejich klimatizaci nesnasim. Nastesti od ted uz bude doprava jen starymi americkymi autobusy, kde jako klimatizace slouzi stazena okynka.
V Chetumalu jsem se taxikem nechala dopravit na mistni trznici, odkud vyjizdeji autobusy do Belize. Zabrala jsem celou jednu sedacku a vyrazili jsme na hranici. Cena jizdneho do Orange Walk 50 pesos nebo 10 belizejskych dolaru. Mela jsem u sebe poslednich 40 pesos a nejake BZ dolary od Zuzky, tak jsem to poskladala dohromady.
Na mexicke hraici byl klid. U prepazky jsem zaplatila odjezdni taxu 26 US dolaru a dostala razitko do pasu. Prejeli jsme na belizejskou hranici, kde jiz byla mensi fronta, ale rychle to odsypalo. Urednik se me zeptal, jak dlouho zustanu a jake mam povolani a dal mi do pasu razitko a povoleni zustat beznych 30 dni. Opet jsem nasedla na autobus, ktery cekal, az vsichni projdeme pasovou kontrolou a vyrazili jsme dal. Krajina se zmenila. Misto neudrzovaneho porostu kolem silnice se objevila prvni policka s cukrovou trtinou. Architektura domku se take zmenila. velmi caste jsou tu barevne domky ze dreva, jake znam napriklad z Bocas del Toro v Paname.
V Orange Walku jsem vysedla okolo pul druhe a zamirila najit hotel Akihito, ktery je prakticky nejlevnejsim hotelem ve meste. Ta tam byla ta mexicka ucesanost ulic. Hlavni avenida je napul prasna ulice. Ulice jsou klidne a turistka s dvema batohy je tu jako pest na oko. Tady to opravdu neni turisticke centrum. Alespon to tu je autentictejsi.
Single pokoj se sdilenou koupelnou na patre me vysel na 35 BZ dolaru, tedy 17.50 US dolaru. tady ty ceny jsou opravdu vyssi. Pokoj je ale cisty, tak jsem si zaplatila dve noci a vydala se na obhlidku mestecka. Turisticke informace mely zrovna prestavku, tak jsem dosla k mostu, u ktereho stoji kulturni dum Banquitas, kde je expozice predmetu a fotografii tykajicich se hystorie Belize a Orange Walku. Trochu mrholilo, tak to bylo fajn se tam moct schovat. Vstupne zadne.
Pak jsem se vydala navstivit policejni stanici, ktera z venci vypadala privetive. Vevnitr bylo ale nekolik podezrele vypadajicich zivlu a hromotluk v beznem obleceni s cepici policie se me ne zrovna pratelsky zeptal, co potrebuji. Kdyz jsem mu vysvetlila o co jde, pobavene se usmal a vysvetlil mi, ze oni nepouzivaji policejni nasivky, ale odznaky a ze se mi po nejakem podiva. Nakonec zadny nenasel. ted jiz pratelsky mi popral pekny den. tak to musim zkusit za dva dny v Belize City.
Vratila jsem se zpet na namesticko do turistickych informaci. Cilem bylo zjistit neco o tour k ruinam v Lamanai. Slecna mi nabidla tour poradanou Ecotour Lamanai za 50 US. Cena v podstate odpovidala udaji z cestovnich pruvodcu. V cene obed, doprava, vstupne, pruvodce...Odjezd v 8:30 rano. Tak jsem si tour zaplatila a doufam, ze zitra nebude prset.
Jeste jsem se vyptala na mistni rumarnu Cuello`s destillery. Nasmerovala me k ni a ja se tam domluvila na zitrejsi prohlidce. Mela by to byt nejvetsi vyrobna rumu v Belize, tak jsem zvedava. Kdyz jsem ale prichazela, mistni zamestnanci se trochu posklebovali, ze mi voda moc nechutna. To ale do chvile, nez jsem se zeptala na moznost prohlidky. Americti turisti sem asi chodi jen pro lahve rumu...
Pak jsem jiz zamirila najit nejakou nezavadnou restauraci, kde bych konecne pojedla. Belize nema typickou kuchyni. Misi se tu mexicka kuchyne s tou karibskou a v pripade Orange Walk to vypada, ze se sem sletli Cinane z cele stredni Ameriky. Cinskych restauraci je tu vice nez tech jinych. pripadam si trochu jako v cinske ctvrti. Do jedne z tech asijskych restauraci jsem nakonec sedla a k jidlu si objednala mistni belizejske pivo Belikin. Pekne silne. Zbytek porce Chow mien jsem si nakonec nechala zabalit. bylo toho spousta.
Jinak se tady v Orange Walk lze domluvit i spanelsky. Belize je totiz anglicky hovorici zeme. A lide jsou trochu neduverivi.
Takze plan na dalsi den je jasny.

Studená fronta na Riviera Maya

To, že počasí ovlivňuje naši náladu je známé. Ta moje nálada již nějakou dobu docela ponurá. Už asi týden tu prší. Předtím to byly občasné přeháňky, po kterých ale vysvitlo slunce, ale nyní tu leje prakticky celý den a teplota se pohybuje jen kolem 20 stupňů (když se k tomu přičte vlhkost a studený vítr, je tu ještě chladněji). Příčina je jasná - chladná fronta která ovlivňuje celou severní Ameriku dosahuje až sem. A to zrovna v době, kdy již nepracuji a mohla bych se vydat někam na výlet, navštívit další cenote a nebo jen tak lenošit na pláži. Nic z toho ale nedělám.

Včera dopoledne to vypadalo, že by přece jen nemuselo pršet, tak jsem se rozhodla vydat poznat hotelovou zónu v Cancúnu (abych mohla říct, že jsem Cancunem vždy jen neprojížděla ;-) ). S tím, že se asi v moři nesmočím, jsem byla smířená. 

Než jsem kolem poledne dorazila na známou šíji, kterou lemují hotely, bylo pěkně zataženo. Ani případný déšť mi nemusel vadit, protože v okolí byl dostatek nákupních center, kam bych se mohla ukrýt.

Nejdříve jsem ale zamířila na stanici turistické policie splnit misi - vyměnit policejní nášivku a získat jednu mexickou. V Playa nebyli moc ochotni cokoliv změňovat a nasněrovali mě do nějakého obchodu, kde bych prý policejní nášivky mohla koupit. Obchod jsem stejně nenašla a zřejmě by mi ani žádnou neprodali, když nejsem od policie. Tak jsem zkusila štěstí v Cancunu.

Policisté tu byli ochotnější a měli zájem nášivku vyměnit. Jenže žádnou volnou k dispozici neměli a odpárat si ji z rukávu nebyl ochotný žásný a žásná. Prý ale nášivky sbírají a ta z České Republiky by pro ně byla určitě velmi exotická. Nakonec mi darovali policejní čepici.

 Takže mise splněna a klidně můžu opustit Mexiko. Z Cancunu jsem nakonec po třetí hodině musela utéct dešti. 

A k tomu řidič "kolektiva" pustil na plné pecky klimatizaci! To tu fakt nechápu. Venku je zima. Samotným Mexičanům není zrovna nejtepleji, ale klimatizace jede naplno. V Mikrobuse bylo snad 15 stupňů. Brrr. Fakt blázni.

Po dvou týdnech, kdy jsem s ostatními holkami z personálu byla ubytovaná mimo hostal, jsem se vrátila na hostal. Už tu není plno, tak jsem mohla zase obsadit jednu z postelí. A konečně si dát teplou sprchu. 

Už se vážně těším na další cestu a doufám, že se tomu špatnému počasí vyhnu.
Jo a v hotelové zóně se člověk levně nají jen v McDonaldu a nebo Subwayi. Ceny pokrmů v ostatních restauracích se pohybují od 12 dolarů navrch.
A dostat se na pláž je prakticky nemožné. Vstupu brání hotelové komplexy. Zřejmě by mě pustili na pláž, kdybych se zeptala na recepci (podle mexických zákonů jsou všechny pláže, kromě těch vojenských, veřejně přístupné, takže by si žádný hotel neměl dělat nároky), ale nechtělo se mi se dožadovat jen kvůli fotce pláže, která v ten pochmourný den by stejně nevyšla dobře.

Novoroční návštěva Isla Mujeres

Návštěvu Isla Mujeres jsem plánovala již na první týden pobytu v Mexiku, jenže okolnosti trochu zamíchaly s mými plány, tak jsem tento výlet přesunula na později. A nyní se mi naskytla možnost se tam podívat. A ještě k tomu strávit tam Silvestra. Doufala jsem, že to bude v klidnějším prostředí, než co by bylo tady v Playa del Carmen.
Isla Mujeres je malý ostrov ležící 8 km východně od Cancunu. Na délku má zhruba 8 km a na šířku nejvýce půl kilometru. V plánu bylo půjčení kola a projetí celého ostrova. A samozřejmě odpočinek na pláži.
Hned po skončení práce (stihla bych to rychleji, kdyby všichni, kteří měli odejít, odešli dříve než ve 12) jsem zamířila na kolektivo do Cancunu. Tam jsem odchytila autobus R1 mířící do Puerto Juarez, což je přístav, odkud co půlhodinu vyplouvají trajekty Ultramar na Isla Mujeres.Zpáteční otevřená jízdenka mě vyšla na 170 pesos.

Ve čtyři hodiny jsem byla na místě. Před tím, než jsem se šla ubytovat, jsem se ještě prošla městem a z pláže pozorovala západ slunce. Obloha hrála všemi barvami. Severní pláž patří k několika málo plážím, kde jsou vhodné podmínky na koupání. Pláže na východě ostrova jsou skalnaté a vlny a proudy nebezpečné. Ulice byly plné turistů. Kromě taxíků a skůtrů je tu velmi častým dopravním prostředkem golfový vozík.
Ubytovala jsem se v hostalu Poc Na, kde na rozdíl od Playa del Carmen ještě měli volno (rezervovala jsem si postel před dvěma dny) a ani ceny nevyletěly nahoru a znovu zamířila do města. Tentokrát se již rej na ulicích uklidnil. Jen restaurace byly obsypané lidmi. Ceny tu ale jsou vyšší, než na pevnině. Marně jsme hledala nějaké rychlé občerstvení s levnými tacos. Nejčastěji se tu nabízejí rybí pochoutky.

Tak jsem se navečeřela na hostalu. Kolem desáté jsme už nemohla dál odolávat únavě a šla si lehnout s tím, že se třeba za chvíli probudím. Byla jsem na nohách od sedmi ráno. Vzbudily mě první salvy ohňostroje. Na hodinkách jsem měla tři minuty před půlnocí. Odsledovala jsem ohňostroj a šla zase spát. V hostalu se toho moc nedělo a ráno jsem se chtěla vzbudit na východ slunce. A na nějaké opíjení se jsem neměla náladu. Stejně nebylo s kým. Silvestra jsem chtěla prožít v klidu.
Vzbudila jsem se v šest a zamířila na pláž za východem slunce. Počasí se opět mělo vydařit.
Všude klid, jen z hlavního náměstí stále bylo slyšet hudbu. Když jsem tam kolem půl osmé došla, stále se koncertovalo a místní tančili. Oslavy tu trvaly opravdu dlouho.

Šla jsem posnídat a po odhlášení z hostalu jsem si ještě půjčila kolo. Bohužel tu kolo nepůjčovali po hodinách, ale byla stanovená pevná částka za půjčení 120 pesos, jedno jestli jsem jej měla tři hodiny nebo celý den. Vzhledem k tomu, že je ostrov malý, stihla jsem jej projet za ty tři hodiny.
Prohlédla jsem si Haciendu Mundaca, kterou vystavil v 19. století španělský pirát Mundaca. V jejím areálu se proháněli leguáni a dokonce tu měli zavšené i tři krokodýly. V domě piráta Mundacy byly vystavené fotografie ukazující, jak to tam vypadalo v minulosti.
Zamířila jsem až na nejjižnější cíp ostrova Punta Sur, kde stojí kromě majáku i mayský chrám zasvěcený bohyni Ixchel. Ta je nejvýznamnější mayskou bohyní tady na ostrově. Když v roce 1517 španělští dobyvatelé objevili ostrov a viděli sochy této bohyně, pojmenovali ostrov Ostrovem žen (překlad Isla Mujeres).

Po návratu na hostal a odevzdání kola, jsem se šla slunit na severní pláž Playa norte. Slunce pralo. Vydržela jsem to jen dvě hodiny. O půl třetí jsem se rozhodla to pomalu otočit směr Cancun. Předtím jsem ale ještě zamířila poobědvat. Už nějakou dobu jsem měla chuť na polévku sopa de lima, kterou jsem poprvé zkusila v Cobá. Hned u pláže jsem objevila malou rodinnou restauraci, kde měli polévku v nabídce a dokonce i docela levně. Chuťově ale byla ta polévka z Cobá lepší. Pěkně jsem se u toho jídla zapotila. Po cestě k přístavu jsem si ještě koupila domácí zmrzlinu na špějli (paleta) s příchutí guanabana. Mňam.

Ve čtyři jsem byla v Cancunu a po páté opět v Playa del Carmen. Večer jsem se šla projít ulicemi. Všude byla spuusta lidí, až jsem opět dostala chuť okamžitě odtud utéct. Na prostranství pod monumentem u pláže probíhalo předstyavení mazského folkloru. To jediné mi připadalo trochu zajímavé, i když byzardní v porovnání s okolním zglobalizovaným prostředím.
Jinak to byl velmi příjemný výlet. I když tady na Mayské riviéře mě zatím žádné místo nenadchlo tak, že bych si řekla, že bych se tam někdy chtěla zase podívat. Je toho turismu tady až moc.