Zpět v Evropě aneb přežila jsem!

Tak jsem se ve čtvrtek konečně vrátila zpět do Evropy. A proč konečně?
Loni se mi vracet z cest ani nechtělo, ale letos to cestování nebylo až zas tak pohodové, jak jsem doufala. Jednak kvůli dvojímu okradení, ale hlavně kvůli vědomí, že země jako je Guatemala, Salvador a nebo třeba i Nikaragua (o Hondurasu, který jsem ze svého itineráře vynechala, ani nemluvím) nejsou nejbezpečnější země (i když co se přírody a památek týká jsou krásné), mezi lidmi je spousta zbraní a případy, kdy na někoho vytáhnou pistoli nebo nůž a seberou mu jeho věci, nejsou ojedinělé. Bohužel "bohatí" turisté jsou často cílem těchto útoků. I když většina cestovatelů prý žádný problém během cest neměla. Rozhodně je třeba si dávat o hodně větší pozor při cestách autobusem. Nikdy nevíte, kdo si k vím přisedne. Takže místo klidného vychutnávání si jízdy často doufáte, aby jste se do cíle dostali bez úhony.Cestovat běžnými chicken busy v Guatemale (a někde i v Salvadoru) je risk. Ne kvůli dopravním nehodám, ale kvůli ozbrojeným bandám, které okradou všechny cestující a bílý turista je na ráně jako první.
Lidé v těchto zemích jsou chudí, musejí vyžít s minimem peněz a jedním způsobem, jak nějaké peníze získat, jsou krádeže. Takže jedním z nejdůležitějších pravidel při cestě po Guatemale, Salvadoru, Nikarague a někdy i Belize je, nenosit foťák zavěšený na krku, schovat jej do batohu, žádné cennosti na veřejnosti, peníze rozdělené do několika míst, nosit jen minimum peněz při sobě. Prostě neprovokovat chudé lidi. A co se týká bezpečnosti na hostelích týká - uzamykatelná skříňka není nedobytná a bohužel i mezi ubytovanými hosty se najdou tzv. profesionálové, kteří se vám vloupají do skříňky a seberou cennosti.
Takže jsem ráda, že jsem zase doma (na Mallorce), kde se nemusím vyjít na ulici s mobilem, v noci se procházet není problém, cestovat autobusem je banalita a nikdo na mě nezírá a nepíská (v případě latinskoamerických mužů). Stres opadl.
Člověk si ale během těchto cest uvědomí, jaké má štěstí, že žije právě v (relativně) bezpečné a stabilní Evropě (i když i tady máme svoje problémy, kriminalita je také běžná). Na ulicích je tu pořádek. Jednou z věcí, která se mi během cest nelíbila (a mají ji společnou lidí v Guatemale, Salvadoru i Nikarague) je spousta odpadků podél cest. Místní nejsou naučeni vyhazovat odpadky do koše, ale jednoduše ty plastové pytlíky a papírky vyhazují z oken autobusů. Ulice jsou neuklizené, častokrát chybí poklopy na kanály, takže je třeba si dávat pozor, kam šlapete. Na to, jak pěknou přírodu ve střední Americe mají, tak si jí neváží. Prostě tam nefunguje to ekologické povědomí. Tento problém se týká především tržnic, měst. Některé oblasti jsou naštěstí ušetřeny.
Další věcí, kterou mají tyto země společnou (kromě Belize a mexické Quintana Roo) je velká spotřeba igelitových pytlíků. V pytlících se v autobusech prodává pití, pečivo, sladkosti, ovoce a zelenina....a tyto pytlíky pak končí kde? Na zemi, na ulici, v přírodě. Neuvědomuji si, že bych něco podobného viděla třeba v Kostarice, Panamě a nebo v Kolumbii (nebo jsem tomu nevěnovala takovou pozornost).
To, co mají všechny navštívené země společné, a na co je třeba si dávat pozor, je vyhazování toaletního papíru do koše (místo do záchodové mísy). Takže po 4 měsících, kdy jsem si zvykla házet papír do koše, si zase začínám zvykat jej vyhazovat do mísy (stále ještě mám nutkání hledat odpadkový koš :-)

I když mě tahle cesta nenadchla tak, jako loňská cesta po Kolumbii a Panamě (tyto dvě země nasadily laťku zřejmě hodně vysoko, přesto jsem ráda za všechny nabité zážitky a zkušenosti (i ty nepříjemné). Cestování totiž není jen o příjemných zážitcích. Cestování je i o rizicích. Krádeže, nehody, nemoci, zranění, přírodní katastrofy...to vše vás může během cest potkat a je třeba na to být připraven. A pokud mě již něco nepříjemného potká, tak to beru jako zkušenost a součást dané cesty. Kdybych chtěla dovolenou bez problémů a v bezpečí, koupím si zájezd s cestovkou a dny strávím zavřená u hotelového bazénu třeba někde v Itálii (a v podstatě nepoznám nic). Cestování je ale o poznávání dané kultury a místa, zvyklostí a běžné reality, kterou nepoznáte, pokud budete bydlet v hotelu all inclusive, budete se přesouvat turistickými autobusy a celou cestu budete doprovázeni průvodcem (který je v zemi možná také poprvé) a třeba ochrankou.
Pokud chcete poznat zemi trošku lépe, je třeba kontakt s místními. Cesta běžným autobusem je mnohdy velmi poučná. Stejně jako třeba rozprava s prodavači rychlého občerstvení, nebo návštěva trhu. Vydat se na procházku po okolí, najít turisticky nevyhledávané místo, objevit něco nového, vyzkoušet místní gastronomické speciality, nebo jen tak sedět v místním bistru a pozorovat dění na ulici, to vše vám dá mnohem více, než být zavřený na hotelu v nějakém resortu s animačními večery.
Jak se říká: "Kdo se bojí, nesmí do lesa". A v případě třeba Guatemaly, platí "do lesa, ale s ostražitostí, protože tam na vás může číhat vlk".
Možná, kdybych se dopředu tolik neinformovala o jednotlivých místech a rizicích a neposlouchala ostatní cestovatele, kteří byli okradeni, nebo slyšeli nějaké zvěsti o tom, či onom, tak bych asi byla více v klidu a více bych si to užila v domnění, že se jedná o bezpečné země. Právě to povědomí, že není možné se volně pohybovat po všech cestách (tak jak jsem neměla problém v tolik obávané Kolumbii), mi kazilo celkový dojem z cestování po této části střední Ameriky. Pokud ale pominu tyto pocity, tak se mi líbilo na spoustě míst a i když vím, že se tam zřejmě již nepodívám (tentokrát mi to jednou stačilo. Je ještě spousta zemí, které bych chtěla navštívit), ráda budu vzpomínat na tato místa.
Za Mexiko je to Valladolid a jeho okolní cenoty, pláž Xcacel (tam tíha masového turismu ještě nedospěla)-
Za Belize je to šnorchlování se žraloky u Caye Caulker a výprava jeepem do rezervace Mountain Pine Ridge.
V Guatemale mě absolutně nadchly dva dny v surfovém kempu El Paredon, kdy jsem si mohla na chvíli oddechnout a užít si dřinu při svých surfařských pokusech. Místo prakticky mimo civilizaci, ale snad i nejlepší zážitek celé cesty. Další zajímavé místo v Guatemale byl termální vodopád u Río Dulce, Semuc Champey a nebo třeba návštava mayských ruin v Tikalu (které oproti těm mexickým ruinám nebyly tak přecpané návštěvníky).
V El Salvadoru se mi líbil výstup na sopku Santa Ana a projížďka na koni po místech, kde se schovávali partyzáni FMLN během občanské války. V Santa Aně jsem bydlela v nejlepším hostelu, který jsem kdy navštívila.
A u Nikaraguy budu ráda vzpomínat na procházku Selva Negra u Matagalpy, výlet k vodopádu Estanzuela a tři dny na ostrově Ometepe. Také na pohled z věže kostela La Merced v Granadě na okolí a návštěvu NP Volcán Masaya.

Takže jsem prakticky poznala pevninskou střední Ameriku (karibské státy bych také ráda viděla, ale na to bych potřebovala vyhrát něco málo v loterii. Zatím jsem měla možnost navštivit jen Kubu a i tam bych se ráda jednou podívala znovu a tentokrát bez cestovky a průvodce).
Mexická část Quintana Roo mě moc nenadchla kvůli masovému turismu a hotelovým komplexům. Zde z té pravé mexické kultury toho moc nezůstalo a vše je orientováno na turisty. Pláže a moře jsou ale krásné a návštěva místních cenotů také stojí za to (pokud zrovna není nějaký svátek a místo je plné lidí). Zklamalo mě ale Chichén Itzá a ruiny v Tulum, kde bylo tolik lidí, až místo ztratilo nějakou atmosféru.
Belize při zpětném pohledu bylo nejbezpečnější zemí (i když nejdražší) a od okolních zemí se odlišuje i kulturně a historicky. Rozhodně mě příjemně překvapilo. Tedy až na přecpanou atrakci cave tubing, která by mohla být zajímavým zážitkem, nebýt stovek dalších lidí z výletních lodí, kteří ten den přišli na projížďku jeskyněmi.
Guatemala - jednou a dost. Viděla jsem a stačí.
El Salvador byl pro mě příjemnější a i lidé tam jsou přátelštější (až na nepříjemný zážitek z autobusu).
Nikaragua se mi líbila co se koloniální architektury týká. Jen to horko bylo občas úmorné.

No a kam příště? Před touto cestou jsem byla na vážkách mezi andskými zeměmi jižní Ameriky a střední Amerikou, která nakonec zvítězila. Jelikož ale poslední tři roky jezdím do Latiské Ameriky a již mám místní kulturu docela zmáklou a tak nějak mám pocit, že mě nemůže nic moc překvapit, potřebuji si trochu odpočinout a nasát něco nového. Takže přístí moje cesta bude s největší pravděpodobností směřovat do Asie. I když ve hře stále ještě zůstává Chile, Peru, Bolívie, Ekvádor....

Tři dny na ostrově Ometepe

Na trajektu míříc na ostrov

Sopka Concepción nad Moyogalpou ...trochu mi
 ten pohled připomínal záběry z filmu Rozpoutané peklo

 Dnes jsem se vrátila z třídenního pobytu na ostrově Ometepe. A zážitků a dojmů mám samozřejmě spoustu. A všechny jsou příjemné.
Pokaždé, když jsem se s někým bavila o tom, že se chystám na ostrov v jezeře Nicaragua (nebo také Cocibolca), bylo mi to pochváleno. Prý je tam krásně, klid a lidé jsou přátelští. Teď po návratu to můžu potvrdit. Opravdu je tam krásně, trochu dýchatelněji než v Granadě (neustále tam vane vítr, což je hlavně v noci osvěžující), lidé jsou usměvaví a přátelští a příroda krásná. Občas jsem měla pocit, že jsem v divočině. To, když kolem mě proběhlo několik polodivokých koní, kteří pak dováděli v jezeře, nebo, když jsem v neděli jela na kole po silnici a několikrát jsem musela dát přednost v cestě stádu krav, které pasáci hnali z bodu A do bodu B. K tomu byla v areálu Hospedaje Central, kde jsem se na tři dny ubytovala, obora s několika jelínky.
K tomu ten dechberoucí pohled na sopku Concepción zdvíhající se nad Moyogalpou do výšky 1647 m (někde se uvádí 1610m), jejíž vrchol bývá po ránu zahalen v mracích a k večeru je vidět, jak vypouští dým. Sopka Concepción je aktivním vulkánem. Poslední velká erupce proběhla v roce 1957. I když v roce 2006 a 2007 vyvrhla popel, který dopadl až do Rivasu. Všeobecně ale není pokládána za nebezpečnou sopku. Kromě Concepción je ostrov tvořen ještě sopkou Maderas (1394m), která je ale nečinná.

 Ostrov Ometepe je unikátní i co se ekosystému týká. Ten je ale ohrožen plány na výstavbu kanálu, který by měl spojovat Pacifik s Karibikem a měl by tak konkurovat Panamskému průplavu. Zadavatel je nějaký čínský subjekt, který si slibuje levnější a rychlejší námořní dopravu. Jak jsem se dočetla v místních noviných, jedná se o rozporuplný projekt, protože, i když by se s výstavbou mělo začít na koni tohoto roku, ještě neproběhly výzkumy toho, co to udělá s jedinečným ekosystémem největšího sladkovodního jezera Nikaraguy a celé střední Ameriky. Je jasné, že přínosem to rozhodně nebude. Navíc ani kokurovat panamskému průplavu ten nikaragujský nebude, protože, zatímco Panamský průplav měří 80 km, ten nikaragujský by měřil cca 280 km, což by znamenalo, že doba proplutí by byla také několikanásobně delší, nehledě na technickou náročnost stavby zdymadel. Jezero je totiž výše než jezero Chatún, na kterém je Panamský průplav. Tak jsem zvědavá, jak to celé dopadne. A doufám, že bude projekt nakonec zavržen (stejně, jak tomu bylo v polovině 19. století, kdy inženýři hledali vhodné místo pro průplav.

Punta Jesús Maria...voda v jezeře byla jako kafe

Projhánějící se koně v jezeře dotvářely atmosféru divočiny

Sopka v mracích

Tak jsem se v pátek ráno vydala autobusem do Rivas, kde jsem měla taxíkem přejet do 6 km vzdáleného přístavu San Jorge. Již v autobuse fungovali místní naháněči-taxikáři, co chtěli mermomocí na turistech vydělat. Místní žena mi ale řekla, že do přístavu jezdí i autobusy. Tak jsem po příjezdu na terminál chvíli odolávala snahám taxikářů, kteří hledali nejrůznější výmluvy typu "žádný autobus není". Ale čas do odjezdu trajektu se krátil a autobus jsem neviděla, tak jsem nakonec na nabídku 2 dolarů za odvoz kývla (stejně jsem s podobnou cenou počítala). Jenže sliby "4 lidi v taxíku" byly plané. Muselo se nás do auta naskládat 5! Takže napůl sedíc, napůl namáčklá na dveřích jsem přežila tu pětiminutovou cestu. V přístavu jsem koupila lístek (70 córdobas), zaplatila jakousi turistickou taxu 10 córdobas místní radnici a nasedla na vrchní palubu trajektu. Chtěla jsem během plavby fotit. Cesta trvala něco přes hodinu a občas to na vlnách docela houpalo až můj žaludek trochu protestoval. Výsledkem hodinové jízdy pak byly o něco více připečené nohy (na zpáteční cestě jsem si sedla do kajuty, toho slunce jsem měla dost).
Ubytování v Hospedaje central v Moyogalpě jsem měla dopředu zamluvené. Cena 5,50 dolaru za noc byla fajn, i když to byly docela sparťanské podmínky. Ceny na ostrově, jak už tomu tak bývá, byly o něco vyšší. Hlavně v restauracích. Bohužel jsem nemohla využívat hostelovou kuchyni, tak sem si občas do restaurase zašla.

Pláž Santo Domingo

Krávy a býci se volně procházeli po pláži i silnicích

Po příjezdu jsem si dala chvíli oddech a počkala, až opadne polední horko. Kolem třetí jsem sedla na autobus, který jezdí z Moyogalpy do Altagracie a nechala se odvézt k 5 km vzdálenému mysu Punta Jesús Maria. Je to jedno z oblíbených míst nejen místních. Písečný výběžek zasahuje do jezera a nabízí zajmavé pohledy na sopku. Samozřejmě, že jsem věděla, že takhle odpoledne bude nejlepší světlo a pohled na sopku. Pláž byla plná mušliček a voda v jezeře teplá jako kafe. Jen ta barva vody mě moc nelákala (i když je jezero čisté).
Druhý den, v sobotu, jsem se rozhodla prozkoumat šíji spojující oba ostrovy tvořené sopkami. Autobusem jsem se nechala dovézt do El Quino, kde byla možnost, že by přijel autobus směřující do Balgue. Ale tak nějak jsem počítala s tím, že autobus nemusí přijet, tak jsem se vidala pěšky po suilnici. Míjela jsem malé vesničky a políčka s kukuřicí, banánovníky...Byl to fajn začátek výletu. Jak se ale blížilo poledne a v nohách jsem měla víc a víc kilometrů, začínalo to být ubíjející. Do Santa Cruz to bylo cca 7 km. Poslední úsek od pláže Santo Domingo byl vyloženě po slunci.
V Santa Cruz jsem zabočila k fince El Porvenir, kde se měly nacházet nějaké petroglyfy. Odjet z ostrova a nevidět jednu z typických zajímavostí, by byl hřích. Petroglyfy pocházejí z předkolumbovské doby.

Petroglyf z předkolumbovské doby

 Splavená jsem si v hotelu koupila minerálku, sedla do hamaku a vychutnávala si úžasnou vyhlýdku na sopku. Do Balgue jsem se rozhodla nejít. V tom horku jsem se těšila na osvěžující koupel v minerálních pramenech Ojo de Agua, které jsem minula na začátku cesty, ale nechávala jsem si je až na závěr. Takže mě čekala zpáteční cesta v horku. Autobus samozřejmě žádný.
Nohy mě už pěkně bolely, když jsem procházela alejí mangovníků (poprvé jsem viděla mangovník obsypaný zelenými plody. Mňam.) k Fince Ojo de Agua. Prameny jsou na soukromém pozemku a vstupné jsou 3 US (75 córdobas). Kolem přírodního bazénu bylo docela plno. Zabrala jsem si jedno sedátko a hupsla do čisté vody. Byla akorát. Popíjejíc kokosovou vodu jsem relaxovala do tří. Pak jsem se vydala na poslední etapu cesty. Naštěstí zastávka v EL Quinu nebyla daleko, jen asi 20 minut cesty. A autobus přijel do 10 minut. Byla to fajn sobota.

Minerální prameny Ojo de Agua...fantastické
osvěžení po celodenním výletu v parném počasí

 No a jelikož v neděli je autobusová doprava na ostrově dost omezená (proto jsem výlet do 25 km vzdálených míst uskutečnila v sobotu), neděli jsem měla v plánu strávit výletem na kole do 11km vzdálené přírodní rezervace Charco Verde. kolo jsem si půjčila na hostalu. Cesta ostrovem je většinou rovinatá (i když na kole jsou rozdíly v náklonu silnice více znát), přesto jsem si docela mákla. Jednak ten horák měl jen jeden lehčí převod a jednak bylo sedlo tak tvrdé, že jsem již v půlce cesty tam začínala tušit, že si asi večer nesednu. Ještě štěstí, že jsem se nerozhodla pro cestu po celém ostrově.

Charco Verde opředené zajímavou legendou o Chico Largo

 Vstupné do rezervace je 40 córdobas. Zamířila jsem k laguně, která je opředena legendou o Chico Largo. Chico Largo byl čaroděj provádějící na březích laguny rituály. Často se měnil do podoby zvířat. Jednou, když se proměnil do podoby jelena jej postřelili lovci. Ti jeho krvavé stopy pronásledovali až k laguně.Zranění zmemožnilo Chico Largo provést ritual na návrat do člověčí podoby. Ani jeho matka, také čarodějka a léčitelka mu nemohla pomoct. Chico Largo umřel napůl člvěk, napůl jelen. Jeho matka jej pak tajně pohřbila k jezeru. Když jej ale na popud místních šla vukopat, aby jej pohřbila podle tradice, objevila jen zakrvácená prostěradla. Místní prý věří, že duch Chico Largo je v okolí jezera stále přítomen.
No nějaké ty " Chicos largos" mají v ohradě v hostelu ;-)

Pláž v rezervaci Charco Verde

Nedělní odpoledne jsem pak strávila v hamaku v hostelu. Výlet to byl fajn, jen to horko bylo ubíjející.
Tři dny na pěkném místě.
A teď poslední dva dny v Granadě.

Sopka občas vyfukuje dým

jelínek v oboře u hostalu..že by to byl Chico Largo?



Přesun do Granady

Tak zajímavosti Masaya jsem již viděla a nastal přesun do 16 km vzdálené Granady. Granada je stejně jako Leon pěkné koloniální město. S Leonem v minulosti vedla války o význam. Dnes je oblíbeným turistickým cílem.
Autobusy z Masaya do Granady odjíždějí co chvíli, takže nebyl problém s organizací přesunu. Nechtěla jsem ale vyjíždět moc pozdě, abych necestovala v tom parnu, co tu panuje a taky abych stihla místní architektonické pamětihodnosti. Ubytování jsem měla vyhlédnuté v hostelu Mochilas, která je jen blok od hlavního náměstí s katedrálou. Nikdo se mi ale z hostalu neozval a nepotvrdil rezervaci, tak jsem to zkusila i tak.
Cesta autobusem trvala půl hodiny a přišla mě na 9 cordobas. Orientace v městě naštěstí byla snadná (ne jako v Masaya). Našla jsem hlavní náměstí a pak i hostal, kde pro mě měli zarezervovanou postel v dormitoriu (nechápu, proč mi nenapsali, že pro mě mají místo. Klidně jsem mohola po cestě skončit v jiném hostalu).
Převlékla jsem se a vyrazila na obhlídku města. Na náměstí jsem sedla do kavárny a posnídala lívance (ráno jsem snídani ošidila jen banánem s tím, že se najím v Granadě). V Nica tours jsem se informovala o možnosti transferu na letiště (v nejhorším případě budu muset zaplatit 40 dolarů za odvoz na letiště. Pokud pojede ještě někdo, tak "jen" 20 US). Prošla jsem se k Muzeu čokolády (tady předražená), došla k jezeru Lago Nicaragua, které je největším nikaragujským jezerem, navštívila továrnu na doutníky (Nikaragua patří k předním výrobcům), došla k bývalému vlakovému nádraží a policejní stanici, kde mi sdělili, že mají zakázáno vyměňovat nášivky (ještě to zkusím na Isla Ometepe), po jedné sedla do místní hospody a poobědvala denní menu a pak si zašla ke kostelu Iglesia la Merced, kde jsem vystoupala na věž, odkud se mi naskytl opravdu moc krásný výhled na město. Byla jsem ve věži pod zvony sama a byl to jeden z těch fajn okamžiků, kdy se člověk zrelaxuje a vychutnává si cestování.
Pak jsem došla ještě k dalšímu kostelu a odtud se vzdala najít supermarket Palí. Potřebovala jsem vodu a taky nějaké ovoce. Protože dnes mám přístup ke kuchyni, mohla jsem si koupit ananas, mango...V tom horku tady mám docela velkou spotřebu tekutin a užívám si opravdu chutného ovoce.
Zítra mě čeká přesun na ostrov Ometepe, kde zůstanu přes víkend. Prý je to úžasné místo.

Pueblos Blancos - Catarina a San Juan del Oriente

Laguna de Masaya

Tak na včerejšek byl naplánovaný výlet do tzv. Pueblos Blancos. To jsou malé vesničky Catarina a San Juan del Oriente vzdálené jen pár kilometrů od Masaya. Vesničky nabízejí návštěvníkům hlavně umělecké předměty a keramiku. Hlavně San Juan del Oriente je vyloženě na keramiku zaměřený. K tomu catarina nabízí i pěkný výhled na lagunu Apoyo.
No a protože se mělo jednat o relativně krátký výlet, rozhodla jsem se předtím ještě zajít na promenádu na okraji laguny Masaya, která je součástí města Masaya. Šlo mi hlavně o postavení slunce na nějakou relativně solidní fotku. Promenáda byla poloprázdná. Ani žádné stánkz se suvenýry. Výhled byl O.K., ale ani moc nenadchl (to později ten výhled na lagunu Apoyo stál za to).

Zamířila jsem na chaotický terminál a tržnici v jednom, doptala se na autobus do vesnice Catarina a nechala se za 7 cordobas dovézt do cca 8 km vzdálené vesnice. Očekávala jsem bílou architekturu (když už se vesnice jmenují Puelblos Blancos), ale spíše tam převažovaly barevné umělecké předměty. Kolem kostela jsem došla na El Mirador. Vstupné na vzhlídku je pro cizince 1 dolar, ale pokud platíte cordobami, ještě ušetříte, protože na vstupence je kurz 20 cordobas (a ne 25 cordobas, jak je to v současnosti). Vyhlídka je lemovaná stánky se suvenýry a restauracemi s předraženým jídlem. Výhled na lagunu je ale moc pěkný. Sedla jsem si na jednu z laviček a kochala se výhledem. Kdyby nebyl opar, bylo by vidět i Lago Nicaragua a Granada. Atmosféru zpříjemňoval muž hrající na jakýsi místní xylofon.

Laguna Apoyo

Z vyhlídky jsem došla zpět do cesnice a přešla do další vesnice, která je na Catarina prakticky napojená. Obešla jsem ulice San Juan del Oriente, zastavila se v jedné z keramických dílen a vrátila se do Catarina poobědvat. Okolo půl třetí jsem byla zpět v Masaya. Ještě jsem se stavila na tržnici s uměleckými předměty a suvenýry a šla na hotel. To horko bylo ubíjející. Navíc jsem z předchozího dne trochu přismahlá a v noci jsem kvůli celodenní konzumaci Ice Tea nemohla spát, tak jsem si udělala siestu a odpolední relax.

San Juan del Oriente

Výlet do NP Volcán Masaya a odpolední poznávání města

Tady v Masaya je o poznání teplěji. Sotva jsem ráno vyrazila směrem na autobus do NP Volcán Masaya, už jsem se potila. Na radu majitele hotelu jsem došla k silnici na okraji města, kudy jezdí autobusy směr hlavní město Managua a počkala si na jeden z autobusů. Průvodčího jsem pak požádala o zastavení u brány národního parku. Národní park Volcán Masaya se nachází od města 6 km. Otvírá se v devět ráno. Byla jsem tam s půlhodinovým předstihem první. Vstupné pro cizince 100 cordoba a na ceduli upozornění, že vlastně do parku vstupuji na vlastní nebezpečí, protože sopka je aktivní a kdykoliv může dojít k erupci.
Dostala jsem mapku s vyznačenými stezkami a vydala se do 1,5 km vzdáleného návštěvnického centra, kde jsem se měla zapsat. Součástí návštěvnického centra je i zajímavé muzeum zabývajííc se nejen místními  pěti krátery, ale i tématikou sopek v Nikarague, faunou a flórou. Docela zajímavá expozice.
Po prohlídce muzea jsem se vydala směrem vzhůru na vyhlídkovou Plaza Oviedo. Ještě jsem s sebou vyfasovala ochrannou helmu (to, kdyby sopka chtěla bouchnout).
Celá trasa až k aktivnímu kráteru Santiago je dlouhá téměř 6 km a cesta vede po asfaltce. Vystoupat jsem měla do výšky 635 metrů nad mořem. Slunce pralo. I když jsem mohla mávnout na některý z projíždějících mikrobusů, aby mě vyvezl nahoru, šla jsem po svých. Chtěla jsem se projít. Okolní krajina totiž nabízela zajímavé fotografické možnosti. Asi po hodině jsem vyfuněla až na prostranství nad kráterem. Oficiálně je tam povolené zůstat minut.Tedy přímo nad kráterem.
Národní park zaujímá rozlohu 54 km čtverečních a nachází se v něm dvě sopky - Masaya a Nindirí a pět kráterů. Z kráteru Santiago se neustále valí sirnatá mlha a hrozí riziko výbuchu Na dno kráteru není vidět a občas se v mlze zahalí i kříž na východní straně. Ten sem nechal umístit v roce 1529 knež, který toto místo považoval za bránu do pekel.
Po příchodu ke kráteru jsem nasadila helmu a šla fotit. Dnes mě to po dlouhé době zase bavilo. To ten pocit bezpečí (tedy pokud nepočítám riziko exploze sopky). Postupně přijížděla další auta a minibusy s návštěvníky. Přesto to tu nebylo přeplněné.
U stánku s ovocným občerstvením jsem si koupila ovocnou misku a k pití kokosovou vodu (opravdu osvěžující po docela náročné cestě nahoru) a pak se vydala po stezce k sousednímu kráteru San Fernando. Ten je porostlý vegetací. Po půl jedné jsem to otočila nazpět. Byly to fajn čtyři hodiny v parku. Cesta zpět byla rychlejší, ale horko bylo větší.

U silnice jsem si stopla mikrobus zajišťující dopravu mezi Managuou a Granadou a nechala se vyklopit u vhodu k pevnosti Coyotepe. Ta se nachází na kopci nad městem. Byla vybudována v roce 1893 a původně sloužila jako obranná pevnost, ale během diktatury generáola Somozy se proměnila v kruté vězení. Cesta nahoru byla dlouhá skoro kilometr. Opět jsem se pořádně zadýchala, protože jsem ten úsek chtěla projít rychle. Vstupné 50 cordoba.
Dnes pevnost slouží jako muzeum. Spravují jej nikaragujští skauti. Nechala jsem se provést podzemními kobkami, kde byli v nelidských podmínkách vězněni a mučeni političtí vězni. Z pevnosti je pěkný výhled na město, lagunu a národní park.
Po sestupu dolů jsem zamířila na hotel smýt ze sebe prach a pot. A pak jsem vyrazila omrknout tržnici se suvenýry a tradičními výrobky. Polovina nabízeného sboží ale byla shodná s tím, co jsem již viděla na tržnicích v Guatemale a Salvadoru. Přesto jsou našla i pár nikaragujských kousků. Jedná se hlavně o keramiku, nikaragujské doutníky, kafe a nebo třeba trička s nikaragujskými logy.
A zítra se chystám na výlet do tzv. Pueblos blancos (bílé vesnice). Mělo by sejednat o malebné vesničky kousek od Masaye. Po dnešku jsem ale docela přismahlá a i chodidla si užila svoje, tak doufám, že to zítra bude oddechovější. V Masaya mi zbývá ještě navštívit nábřeží laguny.

Přesun do Masaya

Tak po třech týdnech dobrovolničení a nicnedělání v Hostelu Don Popo jsem se přesunula dál. Tentokrát do Masaya. Na jednu stranu jsem se těšila, že zase poznám nové místo a na druhou stranu se mi z toho pohodlí moc nechtělo (neustálý přístup k internetu, TV, DVD, posilovací stroje,žádný stres). Přes sebou mám ale poslední týden čtyřměsíčního putování a ještě bych ráda viděla Granadu a ostrov Ometepe.
Takže jsem se rozloučila s Widmou (uklízečka) a Rodolfem (majitel hostelu) a vyrazila na autobus. Expreso do Masaya odjížděl ve dvě odpoledne a cesta trvala něco málo přes dvě hodiny. Cena 67 cordoba a vzdálenost odhadem okolo 100 km.
V Masaya jsme dorazili na terminál, který se nachází na jednéz tržnic. Oproti Matagalpě tu ale není žádné nástupiště, ani jsme nezaregistrovala nějaké informační tabule. Autobus prostě zastavil mezi jinými autobusy. Takže první dojem - chaoz. Samozřejmě, že jsem si trochu nastudovala trasu k hotelu Regis (tam jsem si zamluvila tři noci. cena single pokoje 5 US), tak jsem se vydala podle slunce směrem na zápod a pak sever. Ale musela jsem se doptat. Nějaké značení ulic tu stejně jako v Matagalpě neexistuje. Nakonec, totálně splavená potem, jsem hotel našla. Majitel mi ochotně sdělil několik informací ohledně spojů do NP Volcan Masaya a taky mě nasměroval k supermarketu. Výhodou posledních týdnů bylo, že jsem měla pitnou vodu na hostalu. Odteď jsem si ji zase musela kupovat. Takže moje první zastývka byla pro kanystr vody. Na náměstí 17. octubre, což je jakési centrum města, to žilo. Kromě kostela a supermarketu je tu i několik stánků s občerstvením. Poručila jsem si k večeři nepříliš chutný hot-dog a se setměním a nákupem vyrazila na hotel.

Výšlap k vodopádu Salto Estanzuela

Včera jsem dostala volno a využila jej k dalšímu výletu po okolí. Tentokrát jsem se rozhodla zajet do 40 km vzdáleného Estelí a vydat se k vodopádu Estanzuela, který je ukrytý v NP Tisey-Estanzuela. V google mapách jsem si nastudovala cestu a místo, odkud bych měla vyrazit. Cesta tam zabrala hodinu a půl, takže jsem vyrážela již před devátou.
Měla jsem vysednout před vjezdem do města  a odtamtud se vydat cestou mimo město. Odtud měl být vodopád vzdálen 5 km. Potíž je v tom, že jsem sice teoreticky znala cestu, ale reál byl jiný. Jakmile jsem z autobusu zahlédla ceduli národního parku, rozhodla jsem se vysednout. Park byl odtamtud vzdálen 4 km. Teoreticky mě ta cesta měla dovézt až k vodopádu, který je hlavním lákadlem parku. Tak jsem se vydala po silnici vedoucí mezi kopci. Bylo něco po desáté a času jsem měla dostatek. Slunce pralo, ale naštěstí nebylo přílišné horko. Přesto jsem se během stoupání do kopců zapotila. Došla jsem do nějaké osady, kde byla další cedule upozorňující na národní park. Místních jsem se zeptala na cestu. Ochotně mi poradili. Po cestě jsem se preventivně doptávala na cestu, protože tam žádné rozcestníky a směrovky nebyly. Byla to ale příjemná procházka mezi políčky a domky farmářů.
Když jsem po dvou hodinách došla do osady Estanzuela, bylo mi jasné, že už musím být blízko. A taky že jo. Cesta k vodopádu zařínala za branou, na níž byl nasprejován nápis "salto". Ještě asi necelý kilometr po cestě dolů a stanula jsem v rokli, kam padal vodopád. Jelikož je období sucha, nebylo tam tolik vody, jako podeštích, přesto to je pěkné místo. Bohužel ale plné odpadků. Místní nejsou zrovna nejlepšími ochránci přírody. Vstupné žádné. Tak jsem poobědvala ovoce a jelikož se blížila druhá hodina, zamířila zpět k hlavní cestě. V kiosku se suvenýry jsem se doptala na cestu do Estaeli. jak jsem předpokládala, měla jsem pokračovat dál po cestě. Byla to t cesta, kterou jsem se měla původně vydat. Takže posledních 5 km a byla jsem zpět v civilizaci. Nakonec ani nevadilo, že jsem z autobusu vysedla dříve. Byl to pěkný cca 15 kilometrový okruh. A dobré čtyři hodiny v přírodě. U silnice před Esteli jsem si počkala na autobus do Matagalpy, který jezdí co půl hodiny. Zaprášená, zpocená a přismahlá, jsem pak s chutí vlezla pod studenou sprchu.
V Matagalpě mi zbývají poslední čtyři dny a pak se již přesouvám na jih do Masaya.